Jistě každého napadne mesaliance výsostného básníka Josefa Kainara s českými rockery (alba Kuře v hodinkách a Město Er), jiný zase připomene unikátní propojení textů básníka Pavla Šruta s interprety typu Luboše Pospíšila nebo Michala Prokopa. Poměrně čerstvou událostí toho typu je nedávné album folkaře Slávka Janouška otextované básněmi Jiřího Žáčka. Zkrátka v Česku jistých dob (dnes už to žel zdaleka neplatí) platilo, že ani slovo, znějící v rádiu či z gramodesky, nemusí být nutně vatovou výplní, aby se měl nad čím zpěvák ukazovat. Ryzím příkladem takového propojení originální lyrické poetiky a (zejména zpočátku) náročnější rockové hudby byl textař a básník Pavel Vrba. Jak praví encyklopedie, narodil se16. dubna 1938 v Brně a zemřel 7. září 2011.
Vrba byl český básník, publicista a významný písňový textař, vesměs v žánrech blízko rocku a popu. Už od mládí se věnoval hudbě – i poezii. Z té první čerpal obdivuhodnou a záviděníhodnou schopnost vkládat slova do přesně strukturovaných, rytmicky i melodicky uspořádaných celků, a přitom neubrat na obsahové kvalitě, nevybíjet se jednoduchými veršovánky do rytmu, jak to činili mnozí doboví textaři. Od Vrby byste se nejspíš nikdy nedočkali „štěpných“ říkanek typu „ladylý ladylou – trpaslíci trávou jdou“ (pokud si to nevybavíte, je to jeden z mnoha skvostů, jimiž obohatil český pop František Čech vulgo Ringo pro zpěváka Sodomu).
Ta nešťastně šťastná 70. až 80. léta
Vrba se dokázal setkávat. Svými texty obohatil písně mnoha ve své době věhlasných zpěváků už od konce 60. let, třeba Martu Kubišovou (slavná Lampa z roku 1969), Hanu Hegerovou (Pohrdání z téhož roku) či Petra Nováka (Jdi dál, opět 1969). Ale to jsou jen z desítek dalších náhodně vybrané písně s Vrbovými texty, které se tehdy dostaly do drážek malých gramofonových desek. To opravdu důležité a pro Vrbovu tvorbu podstatné teprve mělo přijít. A to paradoxně v době, která neslula vysokou kulturností a tolerancí vůči originálním tvůrcům. A přece: v roce 1974 vyšlo album Hladíkova Blue Effectu a Jazzového Českého orchestru s názvem Nová syntéza 2. Autorem textu titulní skladby byl právě Vrba.
Od toho okamžiku se jeho tvůrčí osudy proplétaly s touto unikátní líhní českých rockerů, jazz rockerů či art rockerů, jak zněly dobové nálepky. Pak následovala opulentní série vynikajících albových projektů mimořádných českých hudebníků s výjimečnými Vrbovými texty. Namátkou: 1977 LP Zrnko písku, skupina Bohemia, 1979 LP Svět hledačů, M. Efect, 1980 LP Slunečnice pro Vincenta van Gogha – skupina Mahagon, 1981 LP Třiatřicet, Modrý efekt, 1981 LP Hůl v slunečních hodinách, Synkopy 61, 1983 LP Křídlení, Synkopy, 1983 LP Pečeť, C & K Vocal a Ota Petřina,1985 LP Zrcadla, Synkopy a tak by se dalo pokračovat. Zjednodušeně lze říct, že to velké, co v českém (art)rocku v 70. až 80. letech minulého století vznikalo, mělo textařský punc Pavla Vrby.
Aby dokázal, že není jen nositelem jednoho typu talentu (a patrně i z finančních důvodů), pro mnohé nepochopitelně spojil Vrba svůj textařský um s kapelou Olympic a otextoval jejich největší hity 80. let (mj. Jasná zpráva 1981, Osmý den 1983). Touž dobou textoval (což se ví mnohem méně) i pro Věru Špinarovou a Vítězslava Vávru, Marii Rottrovou, a dokonce i Katapult. Tehdy si ortodoxní příznivci Vrbova artrockového básnění pomysleli něco o „chlebovkách“, byla ale holt taková doba.
Kdo chtěl vědět, věděl
K Vrbovu autorskému odkazu patří neodmyslitelně jeho svéživotopisná poéma Můj Ahasver z půli 70. let. Ve slovnících se lze dočíst, že Ahasver – věčný Žid – byl odsouzen bloudit světem až do druhého příchodu Vykupitelova. Přeneseně Ahasver znamená nespokojeného člověka, který se toulá celý život a nenachází klid, jako každý hledač. Když po mnoha letech setrvávání v šuplíku a občasné recitace v klubu Viola vyšla roku 2003 konečně Vrbova básnická poéma Můj Ahasver, doprovodil ji nakladatel Primus těmito výstižnými slovy: „To, že Pavel Vrba použil přivlastňovací zájmeno Můj, není vůbec od věci. Kromě toho, že je jednou z nejvýraznějších postav své generace, je také jedním z posledních nepřehlédnutelných bohémů, originál, milovník vína, žen, také hrabalovský pábitel, nespoutaný a nespoutatelný denní pražský chodec a noční tulák po hvězdách, který jde nikam odnikud a čeká na nic a na všechno.“
Slova úvodu Vrbovy poémy mu dávají za pravdu:
„Bydlí v mých cévách a jezdí na krvinkách tak jako kůň se jezdívá /
šťastně se hněvám po dvou po třech sklínkách že potkal jsem Ho zaživa/ Dává mi všechno potom bere mi to / když někam mířím mění hned můj směr / Umí i vzdechnout až je mi Ho líto / olovo s chmýřím je můj Ahasver“
Vrba tu – tehdy ještě dosti mladý – účtoval s čímsi, co se obvykle nazývá smyslem života a co bývá podepřeno zásadními prožitými okamžiky. Sluší se tu ocitovat i ten, který zachycoval Vrbovu bizarní dětskou reakci na pohřbu jeho otce. Možná i pozdějšímu Vrbovi porozumíme z těchto veršů lépe:
„Závoj ten moc slušel mamince a řečník tomu pouštěl žilou
obřad si poplet s hostincem a plaček pár si nosy krylo
Řečník tu konal klaunské dílo a plačky štkaly na svém hřadu
to Ahasvera popudilo a smíchu s hrdla sejmul kládu
Můj smích zněl jak hudba z blázince a najednou se všechno slilo
Ahasver ten smál se tenince já smál se dál a vší svou silou
Lidí dost tenkrát by mě zbilo a lynčovalo rádo vzadu
ač sirotkovi deset bylo tak cynismu přičtu tu zradu
Jak říct to tak nějak prostince Mě slzný smích řezal svou pilou
Rub a líc bývá u mince To poznání mě vyděsilo“
Na knižní vydání Ahasvera reagovalo několik recenzentů. Vybrali jsme jen pár vět z té recenze, která si sáhla asi nejhlouběji do smyslu Vrbova psaní a způsobu myšlení a života: Autorkou je Hana Hosnedlová:
„Jeho verše jsou tak úžasně životné a plnokrevné, jako by čtenáři právě vyskočily z duše okouzlené uměním slova. Děje, pocity i sotva tušené stíny náznaků obléká do košilek docela všedních vět vonících po pivu točeném v zastrčených hospůdkách, po prvním polibku a poslední hádce, bolestné ztrátě i po naději ukryté na dně vzpomínek. S lehkostí samozřejmosti zapřahá do kočáru svých myšlenek vázaný rým, jehož kola se jako tepot srdce plynule otáčejí bez skřípotu obehranosti.“
Náležel do cechu věčných hledačů
Kdo měl to štěstí a byl přítomen 15. dubna 2008 v pražské Hybernii na koncertu věnovaném sedmdesátinám Pavla Vrby, nepochybně vzpomíná na skvostné provedení prastaré písně Zázrak jedné noci (z roku 1979) v podání skupiny Blue Effect Radima Hladíka se zpěvem Leška Semelky a textem Pavla Vrby. Záznam lze dohledat i na webu a je z něj zřejmé, že stárnoucí romantik byl dojat – právem – skoro až k slzám. Zmohl se jen na němý přípitek a vděčný pohled. Semelka svým vypjatým tenorem, za barvitého doprovodu fenomenálního kytaristy Radima Hladíka, zpíval tento text. Mnoho let před svým odchodem sepsal v něm Vrba své credo i requiem:
„Svět Hledačů přítmím se rousá / Jdou tmou s pamětí zarostlou domů za touhou / Já sám to znám dál paměť trápím / když mám před výhrou / po prohrách chvíli předlouhou / Dál bloudívám tou trávní pustinou/ já sám náležím do cechů věčných Hledačů // Já mám ji rád svou touhu nestinnou / tím mám lístek mám do dětství věčných boháčů / Ten svět dětských káč / pak zázrak jedné noci kdy mokrý zelenáč co náhle s touhou procit’ / – věřit kukátkům střípkům z poutí když se z běžných lží rozkohoutím / Já jsem z Hledačů co prohry nechá mechu / pro nic nepláču hledám bez oddechu / Věřím kukátkům střípkům z poutí / dál se z běžných lží rozkohoutím.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Žantovský
