V boji proti stresu pomáhá řada věcí a technik. Jednou z nich je uvolňování emocí. Jejich dlouhodobé potlačování totiž vede k chorobným projevům, k vyčerpání energetického potenciálu a nepřímo i k vyčerpání důležitého orgánu, kterým je kůra nadledvinek.

Kdože vám věnoval nemoc?

Mezi emoce patří pláč, který uleví. Zajímavé je i složení slz. Je totiž různé, pláčeme-li ze smutku či dojetím, nebo když jsou slzy důsledkem podráždění třeba křenem. Potlačování hněvu či vzteku vede ke kumulaci noradrenalinu, diuretinu a dalších katecholaminů. Odtud již směřuje přímá cesta ke vzniku psychosomatických chorob. Rudolf II. se prý při hněvu a vzteku dokázal tak rozčílit, že něco rozbil. Byl to ventil, který mu pomohl uvolnit napětí. Největší nebezpečí bývá při velkém hněvu, při dlouhodobě potlačované zlobné emoci, kdy dojde k maximálnímu nahromadění katecholaminů. To umožňuje tak zvaný „bílý hněv“, což je vlastně nekontrolovaná zuřivost se zákalem vědomí. Velké emoce mohou i zabít, je proto velmi důležité organismus sensibilizovat, otužovat.

Proč čteme detektivky?

Smích je důležitá pozitivní emoce, vede nejen k uvolnění, ale především je nepostradatelný při rekonvalescenci. Dalším pozitivním ventilem je pozitivně regulované napětí, například dobrá detektivka nebo thriller. I zde se spálí nadbytečné katecholaminy přirozenou cestou, což je asi důvodem, proč je taková obliba tohoto žánru jako přirozeného léku. Taková detektivka může působit jako náhradní stimul v případě, je-li náš život příliš klidný a stereotypní, bez vzruchu. Samozřejmě, že detektivku můžeme číst třeba i ve chvílích přirozeného odpočinku jako komplementární složku života a uvolnění.

Nehoňte mě, nejsem na útěku!

Jak se tedy bránit stresu? Například si můžete udělat rámcový program na delší den nebo ráno, hned po probuzení, než jdete do práce. Promítněte si jej v duchu se vším, co na vás čeká, abyste se na vše duševně připravili. Snažte se program dodržet a maximálně omezte jeho narušování. Může jít o neobjednané hosty, telefonáty a podobně, což vše vytrhuje ze soustředění. Po delším jednání či práci vstaňte a protáhněte se, přejděte po místnosti a otevřete okno. Nenechte se nikdy vmanipulovat do překotného a nepromyšleného rozhodnutí bez dostatečné časové rezervy a rozmyslu. Nic nemusí být hned! Všechno chce svůj čas a vy požadujte, aby i ostatní respektovali vaše tempo a styl.

Máte se kde zašít?

Nenechávejte se vtáhnout do cizí hry, kterou pak nemůžete ovlivnit, ale jejíž důsledky padají na vás. Najděte si v práci místo, kde se můžete na chvilku uklidit a tzv. zašít. Když odejdeme z práce domů, měníme tím teritorium a končí jedna perioda a začíná druhá. Doma si vyměníme boty za pohodlné pantofle a tím, že se přezujeme, symbolicky odkládáme předchozí starosti a shon a uvolníme se. Odložíme i hodinky a nenecháme se tlačit časem, který člověka svazuje. Ničím se nedáme vykolejit a nesnažíme se ani doma okamžitě řešit nahromaděné a dlouho zanedbané zásadní řešení problémů. Také hypoglykemie zvyšuje dráždivost a agresivitu. Platí, že dobré jídlo nás změní opět na laskavé a milé osoby. To znamená nefackovat děti za špatné známky mezi dveřmi a nehádat se s manželkou před večeří. K jídlu si nesedejte nervózní a nehltejte, naopak snažte se vychutnat každé sousto. Jezte alespoň jedno teplé jídlo denně. Spěte pravidelně. Omezte kávu, kouření a alkohol. Obnovte si zájem o nějakého koníčka. Naučte se relaxovat, uvolňovat a nepřepínejte své síly, nejste guma, i tu lze napínat jen do určitého momentu. Najděte si každý den chvilku, kterou si vyhradíte jen pro sebe. Naučte se vyhýbat zbytečným a nudným pseudopovinnostem a zvyklostem, které prostě nemusejí být.

Co můžeš udělat dnes, učiň zítra

Pamatujte si, že v boji proti stresu platí „co můžeš udělat dnes, můžeš učinit i zítra.“ Říkejte si asertivně: „to se mi líbí“, „tohle nechci“, „je mi to jedno“ apod. Nestyďte se za své city, je třeba je nejen přijímat, ale i vydávat. Každý den udělejte něco jen pro sebe, udělejte si takovou malou radost, třeba si něco hezkého přečtěte, poslechněte hudbu nebo si dopřejte nějakou maličkost.

(autorka článku, MUDr. Andrea Dutková, je psychiatrička a psychoterapeutka)