Je to pronikavá analýza možností, které Ježíšovo poselství bez ohledu na náboženskou víru nabízí. Napsal ji ateista, který byl přesvědčený, že „vnímavý čtenář si cestu k Ježíšovi zkrátka vždy najde“.

Blíže k papežům než k církvím

Sekularizovaná Evropa se vždy ke křesťanství hlásila. U Čechů to nebylo jinak, i když jako nejspíš nejateističtější národ se poněkud od církví distancovali, zvláště od katolické. Situace se významně zlepšila na konci starého režimu a na začátku nového. Duchovenstvu se ale tuto vzácnou dějinnou příležitost nepodařilo využít. V posledních letech vzájemnou komunikaci pokazily církevní restituce.

Navzdory tomu si pozornost a úctu dokázali získat nejdříve Jan Pavel II, pro svou lidskost a laskavost a nyní papež František jako reformátor s důrazem na sociální spravedlnost.

První evropská cesta do Albánie

Nová hlava katolické církve až do letošního září navštívila Brazílii, Jordánsko, Izrael a Jižní Koreu. S jistým překvapením si papež jako první evropskou zemi zvolil Albánii. Jistě ne proto, že je tento třímilionový chudý stát z evropských zemí na prvním místě v abecedě. Papežovy návštěvy mají promyšlenou strategii.

Prozradil ji vatikánský mluvčí Federico Lombardi: „Svatý otec nezačíná své cesty po Evropě v Berlíně, Paříži ani v Londýně. Snaží se ukázat své starosti o lidi, kteří nejsou nejmocnější ani nejbohatší.“

To byl pravděpodobně i důvod, proč papež navštívil evropskou muslimskou zemi, kde je jen desetina katolíků, kdežto více než polovina muslimů a zbytek tvoří pravoslavní a lidé bez víry. Do života tak prosazuje respekt a důvěru mezi věřícími různých náboženství a nevěřícími. Dal i důrazně najevo, že je proti zneužívání náboženství k násilí a tvrdě kritizoval islámský radikalismu, který vede k destabilizaci a útlaku. Jeho vystupování souzní s kritickými reakcemi na současné bezpečnostní hrozby zabíjení pod rouškou víry, ve jménu Boha.

Dalším možným důvodem návštěvy bylo, že Albánie má za sebou nejextrémnější podobu ortodoxního komunismu, v níž byli za Envera Hodži pronásledováni, vězněni i popravováni i duchovní. Tento diktátor kdysi prohlásil Albánii za první ateistickou zemi na světě. V současné době je Albánie pro Vatikán příkladem důstojného soužití různých náboženství.

Cesta do Štrasburku

Už před cestou do Albánie Vatikán oznámil, že stejně jako Jan Pavel II v roce 1988 plánuje i papež 25. listopadu cestu do Štrasburku na Radu Evropy a do Evropského parlamentu. Vlastně se tu jen čtyři hodiny mihnul. Stačil ale označit Evropskou unii, jistě k radosti euroskeptiků, za starou babičku, na které se projevuje únava, stárnutí a ztráta ideálů.

Ve svém vystoupení se papež držel zásad své sociální politiky. Kritizoval hluboké sociální rozdíly a postavil se proti konzumentskému způsob života. Se stejným důrazem kritizoval náboženský extremismus a nabádal postarat se o migranty, kteří proudí do Evropy. Dal najevo, že jeho cesta má sekulární charakter, což se setkalo i s kritikou. Jedna z demonstrujících měla na zádech nápis Papež není politik a na prsou Protisekulární Evropa.

Papež František uctíván věřícími i ateisty

Katolická církev v čele s papežem Františkem přispívá nejen k duchovnímu rozvoji lidské společnosti, ale i k řešení sociálních a v poslední době zahraničně-politických a bezpečnostních problémů. Proto je stejně jako před lety Jan Pavel II. uctíván nejen věřícími, ale i ateisty.

Jednou z možných příčin, proč se papež těší takové úctě je, co řekl v Tiraně: "Atmosféra úcty a vzájemné důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je pro tuto zemi vzácným darem. Tím více vzácným zvláště v těchto dobách, kdy autentický duch náboženství zneužívají extremistické skupiny a kdy se náboženské rozdíly překrucují a používají jako nástroj k jiným cílům.“

(Autor je sociolog)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami