Benjamin Kuras: Mistři ničeho

Ekonomie byla vždycky směsicí umění a vědy a k jejímu zvládnutí bylo zapotřebí znát nejen matematiku, ale i psychologii lidského chování. Zakladatelé ekonomické vědy, skotští osvícenci David Hume a Adam Smith, ji budovali na pevných základech etiky. Jako studium lidského jednání ekonomii dál rozvíjeli do určité míry ještě i Keynes a Galbraith. V posledním půlstoletí však ekonomové psychologii odhodili ve víře, že ekonomické trendy a události patří do matematiky a dají se přesně propočítávat, pokud se najdou správné formule, metody, rovnice a křivky. Tak vznikla hypotéza „efektivního trhu“ stanovující, že každé aktivum na trhu se dá automaticky správně ohodnotit, protože trh si již zpracoval všechny známé informace, takže aktivum se obchoduje za „férovou cenu“. A že jediný způsob, jak vyhrát nad trhem, je získáním interních informací, které trh ještě nemá. Čili podvodem, za který se ve slušných demokraciích chodí do vězení.

Od 50. let minulého století se ekonomická věda vrhla na matematické techniky investování umožňující nebývalé výdělky. Trh se přesunul z lidského obcování do počítačů a matematických investičních softwarů a transakce poletovaly sem a tam kybernetickým prostorem, aniž by zavadily o lidské faktory nebo braly v úvahu skutečnou hodnotu související s reálnou produkcí. Byly přece matematicky správné, jednou provždy a bez výjimky. Každému riziku, které se dá předem propočítat, se přece dá stejně matematicky zabránit.

Tak díky dobře fungující matematice mohl ještě v roce 2005 Alan Greenspan, tehdy ve funkci předsedy americké Federal Reserve, tvrdit, že dokáže vytáhnout Spojené státy z jakékoli krize, protože má zvládnuté „aplikace sofistikovaných přístupů k měření a řízení rizika“ jako klíčové faktory pro stabilitu finančních institucí. V Británii se v tutéž dobu ministr financí Gordon Brown mohl chlubit, že navždy překonal cykly ekonomických vzestupů a pádů a že máme před sebou už jen trvalý ekonomický růst. On ten růst skutečně hladce probíhal téměř dvě desetiletí, takže bylo těžké mu nevěřit a představit si, že by to mohlo být jinak. Finančníci, politici i investoři – a ostatně i hojně nakupující občané – se chovali, jako že ten růst už nikdy nemůže skončit.

Pak přišel finanční krach roku 2008, který se nikomu do žádných matematických formulí a sofistikovaných přístupů nevešel. Ekonomické myšlení bylo na půl století svázané svěrací kazajkou zvanou v psychologii „cognitive capture“, čili uvěznění v určitém pohledu či názoru i přes viditelnost reálných faktorů, které takový pohled vyvracejí. Těmi faktory byly stále se nafukující bubliny financování pomocí rostoucích dluhů stavěných na předpokládaném (a přesně propočítaném) budoucím růstu. Matematické propočty byly správné a dokonalé ve všem, kromě předpokladu, že lidé jednají racionálně a uváženě na základě kompletní informovanosti.

Takto v kostce shrnují příčiny finančního krachu britští konzervativní poslanci Matthew Hancock a Nadim Zahawi v knize Masters of Nothing (Mistři ničeho), s podtitulkem „Jak krach přijde znovu, jestliže nepochopíme lidskou náturu“. Tomuto shrnutí, přicházejícímu až v polovině knihy, předchází 120 stránek dramatického záznamu událostí, které vedly od bubliny ke krachu.

Příklady investorského chování potvrzující, že „lidé se chovají jako stádo a málokdo rád ze stáda vybočuje“. Záznamy „mimostádních“ myslitelů varujících před nevyhnutelným krachem a setkávajících se s výsměchem. Hromadění nových a nových investičních derivátů stavěných na větších a větších dluzích a stále komplikovanějších matematických propočtech, jimž žádný běžný investor nemohl rozumět a proto spoléhal na „odborníky“, z nichž se nakonec vyklubali ignoranti. Ukázky imbecilního zákonodárství chránícího bankéře a finanční experty před krachem zárukami státních grantů, povzbuzující je k bláznivému riskování s cizími penězi a umožňující beztrestnost za chybná rozhodnutí působící finanční ztráty. Ztráta morální dimenze ve finančnictví přeměnou finančního sektoru ze služby investorům na podnikatelské odvětví zaměřené výlučně na zisk nesouvisející s reálnou hodnotou poskytovaných služeb. Uvolnění kreditu širokým masám, u nichž bylo jasné riziko platební neschopnosti. Absurdita statisíců stránek algebraických propočtů pramálo souvisejících s ekonomickou realitou. Iracionalita ekonomů spočívající ve víře, že myslí racionálně.

Varování před krachem přicházelo nejprve zvenčí ekonomické profese, především od neurologů upozorňujících, že lidské chování je maximálně z patnácti procent vědomé a z toho ještě všechno není racionální. Že většina mozkových procesů je podvědomá a že tudíž většina rozhodování není z vlastní volby, nýbrž automatická reakce na podněty zevně naší vůle. Že tudíž precizní ekonomické teorie, propočty a formule jsou v zásadě chybné, protože nedovedou předvídat lidské jednání a neberou jeho nepředvídanost v úvahu. Že rádoby racionální ekonomie zůstane iracionální, dokud nevezme realisticky na vědomí omezenost lidského vědění, nepřijme pokorně zjištění, jak málo dokážeme předvídat budoucnost a nepokusíme se chápat dynamiku toho, jak lidé skutečně jednají.

A že tudíž naši dnešní ekonomové, bankéři a regulátoři jsou „mistry ničeho“. Abychom z nich mistry něčeho udělali (nebo je za jiné mistry vyměnili), navrhují na zbývajících 120 stranách autoři sérii ekonomických a politických opatření, z nichž si ocitujme tyto:

Více žen do finančnictví, protože muži jsou náchylnější k furiantskému riskování, jednají zbrkleji, nafoukaněji, pubertálněji a agresivněji, mají větší sklony k falešnému sebevědomí a sebejistotě a často rozhodují v rádoby hrdinských impulsech. Ženy jsou v rozhodování rozvážnější, schopnější zvažovat alternativy, vnímat nedostatky, předvídat rizika a připravovat záchranná řešení. Statistiky velkých firem ve Fortune 500 ukazují, že firmy s nejvyšším procentem žen ve správní radě jsou až o 50 procent úspěšnější než firmy s jejich nejmenším počtem.

Zavést fair-play systém odměňování finančníků podle míry úspěchu a zrušit veškeré odměny při neúspěchu. A možná i nastavit tresty za nedbalost a nerozvážné riskování způsobující finanční ztráty zákazníkům. Včetně bankrotu, pokut a vězení.

Nastolit fiskální politiku, která by zakazovala zadlužování státu a zachraňování bank z peněz daňových poplatníků. Včetně trestní odpovědnosti politiků.

Vytvořit regulační instituce nezávislé na vládě a finančním sektoru, které by nekalé nebo nedbalé jednání finančníků i politiků sledovaly a iniciovaly trestní stíhání. A tak změnily celou atmosféru finančnictví, které v současné době zneužívá „morálního vakua“.

Přestat bazírovat na matematických formulích a vrátit do ekonomie a finančnictví lidské dimenze, psychologii lidského jednání a přímou souvislost tržní ceny s reálnou hodnotou oceňovaných aktiv.

„Volnotržní kapitalismus,“ uzavírají autoři, „může efektivně fungovat jen tehdy, má-li důvěru veřejnosti. Ta je ohrožena, jestliže finančnictví – symbol kapitalismu – nestojí na důvěře, vzájemném respektu a čestném vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.“ Celý kapitalistický systém – a s ním svoboda a demokracie – „riskuje diskreditaci, jestliže plody kapitalismu jdou jen malému počtu lidí za podpory daňových poplatníků“.

A coby ryzí konzervativci připomínají zásadně konzervativní argument, že „kapitalismus je založen na spravedlivých odměnách, ne na jednosměrném hazardování“. Proto by se měly zbourat bariéry bránící rovným příležitostem, aby se výdobytky kapitalismu mohly dělit férově. To, že se dovolila taková akumulace moci a jmění, která navíc ždímá subvence z daňových poplatníků a rdousí konkurenci, „není podstatou kapitalismu, nýbrž jeho selháním“. Skutečně svobodný trh musí umožňovat vstupy nováčků a oponovat zavedeným tržním vůdcům. Jinak riskuje „příchod destruktivních sil extrémní levice nebo pravice“.