Náboženství jako SS?

Na úvod se podívejme, vůči jakým výrokům se údajně vymezuje Zdeněk Hovorka: „Jen malá část muslimů schvaluje nejextrémnější džihád“, „Jsem Charlie, ale mám rád hodné muslimy“, „Islamofobové jsou horší než džihádisté.“

Zajímalo by mě, kdy a kde zazněl poslední zmíněný názor. Upřímně řečeno jsem na něj ještě nenarazil. Mnoho lidí jen upozorňuje na to, že nejradikálnější islamofobové mohou být stejně nebezpeční jako džihádisté. Sám jsem psal o tom, že islamofobie džihádistům do značné míry pomáhá a její růst je jedním z cílů jejich útoků proti Západu.

První dva výroky jsou pak zcela v pořádku. To byl zřejmě ten důvod, proč bylo třeba pro jejich zpochybnění sáhnout k poměrně absurdnímu podobenství.

Než se k němu dostanu, ještě podotknu, že hostem České televize, který pronesl četné kontroverzní a mašíblovské výroky, nebyl „představený české muslimské obce“, jak píše pan Hovorka, nýbrž představitel asi patnácti členů organizace, kterou si sám založil.

Srovnání islámu s SS je – mírně řečeno – svérázné. Nejprve si tedy zopakujme, co byla SS. Šlo o ozbrojenou organizaci v rámci NSDAP. Tvořili ji nejfanatičtější a nejoddanější přívrženci Adolfa Hitlera a nacistické ideologie.

Islám je náboženství, k němuž se po celém světě hlásí asi 1,6 miliardy lidí, tedy více kolem 23 procent světové populace. Muslimem se člověk stane vyslovením šahády, islámského vyznání víry. Kromě toho je toto náboženství rozrůzněno do množství směrů, které často jiné směry považují za neislámské.

Zdrojem terorismu, který je v Evropě páchán ve jménu islámu, je salafistický džihádismus. Samotný salafismus, který můžeme považovat za jakousi islámskou variaci na puritánství, čítá asi 20 milionů věřících. Džihádistické organizace pak čítají po celém světě asi 100 tisíc lidí. Pokud by tedy bylo možné něco srovnávat s členstvím v SS, bylo by to zapojení do některé z těchto organizací.

Tvrdit, že vyslovení šahády nebo narození do muslimské rodiny, jejíž víru automaticky převezmete, je dobrovolným přihlášením ke zločinům al-Kájdy nebo IS není ani tak politicky nekorektní, jako věcně nekorektní.

Proč umírnění muslimové nepožadují zákaz islámu?

Poslankyně Jana Černochová z ODS se zúčastnila demonstrace iniciativy „Islám v České republice nechceme“, kde se podivovala, že se jí neúčastní umírnění muslimové. O tři dny později to komentovala na Pravém břehu.

Uvádí, že na pozvánce pořadatelé psali: „(P)ojmenujeme rizika pro Českou republiku a vzneseme legislativní a bezpečnostní požadavky, jejichž přijetí islamizaci naší země zabrání.“ Dále nepovažuje iniciativu za extrémní, ačkoliv uznává, že „některé jejich výroky v kyberprostoru mohou vyvolávat debatu.“

Zlobí se, že ti, kteří se údajně „tak rádi zaříkávají absolutní svobodou projevu,“ najednou „omarkují 1.000 (sic) lidí, (…) za partičku extremistů, (…) a šokuje je, když demokraticky zvolený politik (…) mezi ně přijde a chce je poslouchat,“

Černochová chce nastavit „taková pravidla, která nedovolí, aby se svoboda našeho projevu, vyznání, kultury a židovsko-křesťanské civilizace upozaďovala na úkor jiných nenaboženských aspektů Islámu (sic).“

Nutno podotknout, že legislativní a bezpečnostní požadavky, které hnutí IvČRN vzneslo, byly především postavení islámu a veškerých jeho projevů mimo zákon, tedy protiústavní zásah do svobody vyznání. Vzhledem k názvu iniciativy to není nic překvapivého.

Stejně tak není překvapivé, že muslimové nepřijdou proti terorismu demonstrovat na akci, která chce jejich víru postavit mimo zákon. Naopak je překvapivé, pokud někdo po spolupráci a dialogu s umírněnými muslimy volá právě na takové akci a podivuje se, že ji nepřišli podpořit.

Šlo to i jinak

Zda je IvČRN extremistickou, či jen radikální platformou je spíš akademická otázka, která není úplně relevantní. Jisté však je, že nejpozději ve chvíli, kdy zaznělo volání po zákazu islámu jako takového, měl člověk, který se považuje za liberálního politika, zbystřit. Dodnes se tak nestalo.

Obviňování kritiků z neuznávání svobody projevu je pak poměrně průhledný trik, k němuž se dosud uchylovali především politici KSČM od Ransdorfa po Semelovou. Můžeme hájit svobodu projevu i shromažďování nejen pro muslimy, IvČRN a paní Černochovou, ale i pro stalinisty a neonacisty. To však neznamená, že nemůžeme s jejich názory polemizovat, nesouhlasit nebo je dokonce považovat za zavrženíhodné. I to ke svobodě projevu patří a je třeba na to být připraven.

Chtěla-li paní poslankyně skutečně téma odejmout radikálům, nemusela si s nimi stoupat do jednoho šiku, aniž by vznesla jakékoliv námitky proti předestíranému antiliberálnímu programu. Ve stejný den, kdy IvČRN demonstroval svoji sílu na Hradčanech, v Saudské Arábii mělo pokračovat bičování bloggera Raifa Badawího.

V šoku z vražd v redakci Charlie Hebdo poněkud zaniklo, že 9. ledna dostal Badawí prvních 50 z celkových 1000 ran bičem. 16. ledna bylo další bičování sice ze zdravotních důvodů (ale možná i díky protestům po celém světě) odloženo, to však nikdo dopředu nevěděl.

Liberální politička mohla tedy uspořádat demonstraci před saúdským velvyslanectvím, která mohla být alternativou pro ty, kteří chtějí kritizovat konkrétné negativní aspekty islámu či některých jeho odnoží, avšak nemají zájem stát po boku Konvičky či Okamury. Při troše dobré vůle by jí tam přišli i ti umírnění muslimové.

Nejsou to jen muslimové

Předseda slovenské strany Nova Daniel Lipšic před několika dny v televizní debatě pro změnu zaujal následujícím výrokem: „Ja neviem o tom, že by sa v Európe dopúšťali násilných trestných činov alebo teroristických trestných činov kresťania alebo židia. Sú to len moslimovia, to si povedzme tiež veľmi otvorene.”

Lipšic nevědomky ilustruje jistý problém: Všímáme si jen teroristických činů muslimů a ve jménu islámu, zatímco většinu ostatních incidentů přehlížíme. Ze statistik Europolu nicméně vyplývá, že v období 2006-2014 bylo z 2675 teroristických akcí 15 spojeno s islámem.

Nejvíce útoků se v Evropě dopouští separatisté v čele s ETA. Nejničivějším útokem v tomto období byl pak v roce 2011 čin Anderse Breivika v Norsku, který ve jménu ochrany křesťanského charakteru Evropy před islamizací a kulturním marxismem povraždil 77 lidí. V čem však islamističtí teroristé vynikají, je počet zatčení, v letech 2011 se jejich podíl mezi chycenými teroristy pohyboval mezi 24-40 %.

Německá naděje

Zajímavé však je, že poněkud přestřelený hněv a tupé zevšeobecňování, které se pojí např. s hnutím Pegida, mnohé vede k tomu, aby se zastavili a zamysleli. Právě v Německu, odkud Pegida pochází, zaznamenala podstatnou změnu atmosféry novinářka a bloggerka tureckého původu Kübra Gümüşay.

Když se dozvěděla o pařížském masakru, kromě smutku cítila i pocity vzteku, frustrace a rezignovanosti ze skutečnosti, že pachatelé opět zneužili její náboženství pro svoji nenávistnou a nelidskou ideologii.

Obávala se, že bude muset opět všem vysvětlovat věci, které považuje za samozřejmé. Třeba, že i ona považuje svobodu projevu za zásadní hodnotu. Nebo že v žádném případě nesympatizuje s šílenci z IS, al-Kájdy a dalších nenávistných skupin. Od 11. září se mnohokrát stalo, že po ní bylo implicitně i explicitně žádáno, aby se distancovala od terorismu, jinak by na ni bylo pohlíženo jako na jakéhosi spolupachatele či přinejmenším skrytého sympatizanta. Navzdory tomu, že to jsou právě muslimové, kdo nejčastěji padá za oběť teroristickým útokům ve jménu islámu.

Proto byla velmi překvapena, v jakém tónu se po útoku vedla veřejná debata. Mnoho lidí si tam uvědomuje, že němečtí muslimové nejsou cizinci, nejsou automaticky sympatizanty terorismu a že i oni jsou oběťmi teroristů.

Claus Kleber řekl, že není možné požadovat od milionů lidí, aby se výslovně distancovali od fanatických vrahů. „Moji muslimští kolegové ode mě také nepožadovali, abych se distancoval od Anderse Breivka,“ dodal Kleber.

Kancléřka Merkelová pak zase zdůraznila, že islám k Německu patří. Podobné výroky by ještě před nedávnem byly odsuzovány jako apologie islámu nebo zlehčování jeho nebezpečí. Dnes však německá média nabádají k rozlišování mezi islámem a islamismem.

Paradoxně se zdá, že jedním za katalyzátorů této změny se stala protiislámská Pegida. Některé kamarádky, které nosí šátek, se Kübře Gümüşay svěřily, že den po útoku na Charlie Hebdo raději nevycházely z domu. Nicméně jiní přátelé jí vyprávějí, jak k nim přicházejí cizí lidé, aby jim vyjádřili solidaritu.

Tisíce lidí se scházejí na demonstracích proti Pegidě, kterou svými počty převyšují. Muslimové přestávají být považováni za součást masy, z níž jde strach. Místo toho jsou jako jednotlivci dotazováni na názor a ten je brán vážně.

Dny po tragédii v Charlie Hebdo ukazují německou naději. Zdá se, jako by se německá společnost včetně muslimů, které považuje za svou součást, semkla v pocitu ohrožení nenávistí džihádistů a bojovníků proti islámu.

Západ má problém

Odmítnutí principu kolektivní vinu, stejně jako odmítnutí z religionistického hlediska nesmyslných teorií o jednolitém islámu předurčeném k terorismu však neznamená odmítat vidět problémy. Téma paralelních společností je v zemích na západ od našich hranic relevantní. Jistě je třeba mluvit i o příklonu části mládeže z přistěhovaleckých rodin k extremismu.

Tyto problémy se do značné míry dotýkají samotných muslimů. Oni přicházejí o své děti, kterým blbnou hlavy extremisté z IS. Proto je smysluplné na řešení problémů s extremismem s muslimskými komunitami a jednotlivými rodinami spolupracovat.

Pozvat muslimy k řešení problémů s extremismem však není příliš vhodná demonstrace platformy, která má už v názvu, že tu „islám nechceme“ a která chce jejich víru postavit mimo zákon. Roman Joch nedávno napsal, že v boji s extremismem Západ potřebuje normální muslimy. Souhlasím.

Pokud je voláme k pomoci a vyzýváme k účasti na řešení, musí jít o volání a výzvy upřímné, ze kterých nevyplývá, že kdo nevyjde do ulic a hlasitě se nedistancuje, je komplic teroristů nebo přinejmenším jejich sympatizant.