Gilles Lipovetsky je u nás velmi známý autor. Konzervativní nakladatelství Prostor vydává jeho knihy brzy poté, co se s nimi polaskají nad Seinou. Přesto jde o autora kupodivu jen málo interesantního. Vlastně jen mnohomluvně popisuje to, co Alvin Toffler před půl stoletím předpověděl (neméně mnohomluvně). Avšak občas Lipovetsky přeci jen napíše něco zajímavého. Například toto: "Subjektivizace si podrobila i vztah ke značkám. Když se normy dobrého vkusu rozpadnou, poskytuje značka zákazníkovi pocit jistoty a bezpečí. Úspěch firemních značek lze pochopit jen na pozadí vzmáhajícího se zmatku a sílící úzkosti. Stavět na odiv firemní logo pro mladého člověka neznamená vytahovat se před druhými, ale především nejevit se horší než druzí. Spotřeba je zdroj sebeoživení. Nestálost, již vykazujeme ve vztahu ke zboží, je jedním z prostředků, jak se subjekt může bránit rozpuštění v objektu, a jak může vyhlásit svou nadřazenost oproti vnějškovosti věcí. Prostřednictvím ceněné značky může mladý člověk vyjít ze sféry neosobnosti."

Význam těchto slov je snad zřejmý a dobře pochopitelný i při vytržení z kontextu. Dobře si ale povšimněme především onoho slovíčka "neosobnost". Nevím, jestli si toho byl Lipovetsky vědom, ale kdysi dávno toho slůvka zhusta užíval český filozof Václav Bělohradský, když chtěl vykreslit člověka upsaného moderním strukturám, "institucím dne", neutrálnímu státu, neosobní technické moci. To, že právě "neosobnost" Lipovetsky použil v souvislosti s psychologií značek, že propojil, nejspíše nevědomky, ty dva vesmíry řeči, je moc dobře. Neboť tím otevřel možnost jednoho z podstatných popisů dneška: Bělohradského neosobnost byla smetena ze scény dějin a byla nahrazena osobností - ovšem osobností nikoli "otřesenou", jak kdysi žádal Bělohradský v odkazu na Patočku, ale osobností zúzkostnělou zesvobodněním a zpersonalizováním veřejného prostoru po pádu neosobního státu, Zákona, třídy a ideologie. Osobností kupodivu úzkostnou z toho, že už se nelze skrýt před konstruováním osobnosti, a "kupodivu" nezačínající tvořit sám sebe "přirozeným světem" a "absolutním horizontem", jak si představoval mladý Bělohradský, ale značkovými kabelami. Nevolnost "starého Bělohradského" není mimochodem způsobena ani tolik tím, že se to stalo, jako spíše tím, že mladý Bělohradský to nepředvídal, že neprohlédl nutnost a nevyhnutelnost takového vývoje. Že zasvětil první fázi své tvorby jedné z iluzí 20. století, neboť onen husserlovský "přirozený svět" není ničím jiným než filozofickou lží, ba hůř než lží: neživotnou nepoužitelností. Tento "přirozený svět" přeci nebyl značkovými kabelami poražen - kabely jen demaskovaly jeho chiméričnost. Skutečnost, že jde o jednu z těch jedovatých nicot, které nedokáží vyživit životný subjekt, narozdíl od značkové košile.

Filozofové nám po pádu Neosobního Zákona vložili do rukou jen bláto. Nechali nás na holičkách. Mocné Značky obsadily svět nikoli tvrdou ofenzivou - jen vyplnily prázdnotu. Byly vtaženy zcela automaticky do vakua disidentských a exulantských rétorických triků, vyplnily kráter v naší duši, který tu zbyl po zhroucení Neosobního Zákona moderního státu rozhlodaného liberálními a filozofickými kampaněmi.

"Pozdnější než pozdní" Bělohradský dnes píše eseje nazvané třebas "Chvála státu". Pokouší se tak po dlouhém váhání, po mezifázi kritiky Značek, která jen oddalovala nevyhnutelný návrat k jádru, nějak reparovat to, na co kdysi útočil s vírou, že je to nezničitelné, ale ono to ke zděšení všech opravdu puklo, ukázalo se to nečekaně křehkým. Bylo to křehké právě proto, že to bylo reálné, nebyl to jen filozofický vítr. A právě proto, že to bylo reálné, mohl se o to subjekt opřít. Ovšem, pokud svou pozornost opravdu upřeme na rovinu subjektu, pochopíme, že koneckonců v téhle hře nejde o stát. Jde právě o to, co Bělohradský pohrdlivě nazýval neosobnost.

Žijeme v epoše, kdy se pokoušíme z dialektické hry neosobnosti-osobnosti loga nějak vymotat. Nelze jen zavrhnout logo-subjektivitu, pokud nenabízíme životný alternativní projekt pro subjekt. Ano, můžeme takto nabídnout třeba staré dobré freudovské Ego. Ale nemůžeme přitom zastírat jisté jeho vazby k násilí, k totalismu - právě k tomu, co Bělohradský nazval neosobností. Je třeba si přiznat, že neosobnost nebyla jen jakýmsi odpadem, ale že právě v té tak proklínané neosobnosti bylo i cosi klíčového a spásného. Že naše svoboda byla i v ní, a že s ní jsme kus svobody ztratily. Že právě tato ztráta nás odsoudila ke skoku do oceánu Značek.

Sociální kritika dneška nemůže přeskočit model subjektu, musí u něj začínat. Musíme pochopit a uznat povrchovost subjektivity - tu nepochopili disidenti se svými "absolutními horizonty". Ale musíme pochopit i nepovrchovost subjektu, kterou tušil Husserl, ale obešel přitom nebezpečné tušení psychoanalýzy, že tato nepovrchovost tkví v čemsi neosobním, v jakési nutné extenzi osobitosti mimo člověka, chce-li člověk osobitým být, v jakémsi odevzdání svobody, chce-li svobodným být. Hloubka subjektu je totiž buď uvnitř subjektu, a pak jde o subjekt psychotický, anebo mimo subjekt, v otcovském, v tom, co Lacan nazývá Zákonem. Kde začíná otcovský Zákon, tam končí vláda obrazu, vláda jáského loga. Ale, želbohu, začíná tam také i jakési psychické totalitno, vůči němuž se ježil mladý Bělohradský.
Toto "totalitno", tato neosobnost ve skutečné osobnosti, je to jádro pudla, k němuž se musíme naučit přistupovat bez předsudků a mytologie studené války. Potřebujeme v sociální teorii jakýsi "nový totalitarismus", který by vyloupl ono zdravé jádro z totalitarismu starého. Onen rozum neosobnosti. Je třeba si osedlat tohoto "nejchladnějšího z chladných netvorů", nebo si Značka definitivně osedlá nás.

Tento netvor neosobnosti čeká na svůj návrat z podsvětí, jen tento vzkříšený hrdina může porazit Logo. Jen on může pochopit, proč s Logem prohrál, v čem selhal, v čem nedorostl sám sebe. Ti svatoušci, co tohoto hrdinu mistrují zvenčí, na takovou analýzu nemají kapacity ani právo. Neboť jejich dílo jsme prohlédli až hanba...

Bývaly časy, kdy bylo v módě říkat "nečtěte starého Marxe, ale mladého". Dnes jsme v podobné situaci - nečtěte starého Bělohradského, ale mladého. Nebudete nadšeni. Nebudete uchváceni. Ale pochopíte, kde je zakopaný pes.

Publikováno se souhlasem vydavatele.