První vycházela z úvahy, že vězení by měla být ještě horší, protože mají trestance odradit od zločinů. Druhá se pak pozastavila nad tvrzením, že věznice jsou už dnes dost drahé, a tudíž zlepšení podmínek by stálo ještě více.

Nejsou známy objektivní rozbory vězněných osob, a tak většinová populace má velice zkreslené představy. Vězňové jsou nesourodou skupinou. První část tvoří normální lidé, kteří žili naprosto standardně. Chodili do práce, podnikali, starali se o blízké atp. Ti jsou v kriminále často shodou náhod, a hlavně v důsledku našeho komplikovaného trestního zákona, který umožňuje při troše zlé vůle za trestné označit cokoli. Od toho, že mladík (slečna) prodá kamarádovi trochu „marjánky“, přes dopravní nehodu po dvou pivech nebo snahu neplatit tak vysoké daně. Ze své třicetileté zkušenosti lékaře i politika jsem přesvědčen, že takových a obdobných skutků se v každé rodině dopustil alespoň jeden člen, ne-li dokonce takřka každý normální Čech. Extrémně represivní trestní zákon s gumovými paragrafy spolu s nezájmem části soudců soudit podle důkazů umocněný jejich zvláštní zálibou zavřít kde koho, vede k přeplňování věznic.

Malou skupinu tvoří lidé odsouzení proto, že existovalo veřejné (mediální) očekávání za skutek někoho potrestat. Příkladem je nejspíše odsouzení pana Kramného a třeba studenta Nečesaného. Tedy stal se šokující skutek, důkazy moc nejsou, ale je po ruce někdo, kdo se v místě nachomýtl a tudíž to udělat mohl. Jde o svého druhu justiční lynč. Podobné podmínky naplňuje vlastně i můj případ a řada podobných.

Naopak velkou skupinu vězněných tvoří větší či menší životní nešťastníci, kteří z nějakého důvodu neplatili alimenty. Mnohdy jde o dlouhodobě nezaměstnané a nezaměstnatelné, mající malou schopnost zorientovat se ve složitém společenském systému. Naivně si myslí, že pokud nevydělávají, nemusí nic platit. Stát je vyvede z omylu - zavře je. Vynuluje tím i jejich minimální schopnost si někdy najít práci a opuštěné matce s dítětem přidá k těžkému osudu i ostudu, že má dítě s kriminálníkem.