Obsluhují v pivovaru hosty a zvládají to bravurně. Zaslouží si rozhodně obdiv a uznání a nikoli pohrdání, či pronášení trapných diskriminujících výroků. Oba jsou těžce tělesně postižení a mají obrovské štěstí, že nejsou postižení morálně.

Těžce morálně postižení jsou v tomto případě jiní jednotlivci. Jsou to ti, kteří popírají, že dva handicapovaní dostali dovolenou, protože Hrad řekl, že obsluhovat prezidenta nebudou. Ti, kteří obvinili deník Právo ze lži a vůbec se nechystají hledat autora skandálního výroku.

Není důležité, kdo tento výrok pronesl, ale na Hradě je prostě taková atmosféra. Nic se nevysvětluje, nic se nešetří, oni jsou ti nositelé jediné pravdy.

A proč já jim nevěřím? Mám své zkušenosti. Handicapovaní jim vadili v minulosti i v politice, proč by nevadili v honosné restauraci. Nikdo dodnes nevysvětlil mé kamarádce, Andree Brzobohaté, kterou meningokok připravil o obě nohy, proč ji pohrdavě, lidé blízcí Zemanovi, vyškrtli z kandidátky. Chtěla jen „kopat“ za invalidy. Zemanovi nejbližší, škrtem pera rozhodli, že nestranička, v rámci stranického boje, je zbytečná, tak jako byli zbyteční ti dva v restauraci.

Panstvo, které se kasá tím, jaké má polobotky, vyšitý monogram a knoflíček na rukávku a denně soutěží o nejkrásnější kancelář, považuje tak trochu za normální, že ho nebude obsluhovat někdo s pahýlem. Stejně jako nechce vidět při obědě kulhajícího, který by mu mohl polít košili od Armaniho. Jak by to vypadalo, to by rázem bylo čitelné, že jsem vlastně pokydaný buran. A na Hradě se přece nosí jen hogo fogo.

Být hogo fogo, to se skutečnou noblesou nemá nic společného. Noblesa je kromě jiného i o slušnosti, lidskosti a pokoře. Na tu už ale v prvním objektu našeho státu dávno zapomněli. A proč by ne, když prezident se tváří, jako že nevidí, či spíše nechce vidět a naslouchá jen svým „hogo fogo“ poradcům. Nechce si přiznat, že za ně nese zodpovědnost a svou nečinností a přehlížením jejich hrubých chyb či charakterových vad, je přinejmenším spoluviníkem toho, že na Hradě je to tak trochu o buranech.

Nebudu říkat, abych nikoho neurazila, ale napadá mě: jaký pán, takový krám.