Drazí a vážení přítomní zde v katedrále sv. Víta, jako i u televizních obrazovek.

Vyslechli jsme četbu z Knihy knih Bible, kde jsme byli konfrontováni s předpovědí narození Mesiáše, ale také s uskutečněním této předpovědi, jak ukazuje rozhovor anděla se sv. Josefem. Tato předpověď se vine jako leitmotiv (příznačný motiv) biblickým textem, a dnes kdy držíme v rukou většinou tištěné Bible, můžeme říci, od jejích prvních stránek. Tvoří tedy dějiny spásy, jak říkáme inspirováni sv. Augustinem či sv. Tomášem Akvinským spolu s biblickými teology. Kolikrát bylo v nedávné době vysloveno různými autory, kteří se na přelomu tisíciletí domnívali, že dějiny končí, nebo že dějiny nemají smysl, či resp. v žádném případě nejsou učebnicí. To je také důvodem, proč již po desetiletí nemají dějiny své místo ve vzdělávání nových generací, aby je tak mohly nahradit sociologie či politologie. O tom svědčí lesk a bída současného politického vývoje, kdy všichni mluví o zmatcích a chaosu. To bylo ale také problémem při zániku antického světa, tedy nic nového pod sluncem (Nihil novi sub sole). Nezachránila nás ani Hegelova či Marxova spirála dějin, z které se zrodila „civilizace věčného mládí“ a dějin „reálného ráje socialismu na zemi“. V Adventě roku 1989 přišel pád věčné ahistorické říše, chceteli, říše zla, jejímž jsme byli vazaly.

Směr dějinám dal téměř před čtyřmi tisíci roky maličký národ ležící na křižovatce uprostřed úrodného půlměsíce, z kterého vyšla naše civilizace, kterou nazýváme západní. Nenarodila se však z našeho úhlu pohledu na západě, ale na východě v Izraeli, či Palestině, nebo chcete-li v Kanaánu. Tento národ, Izrael, jeho proroci, básníci a spisovatelé nám dali onu Knihu knih a její poslední díl nám předal „Syn Davidův“ Jehošua, Mesiáš, Rabbi z Nazareta. Úryvek, který jsme četli z Matoušova evangelia, nám prozrazuje původní hebrejský text. Narození Mesiáše, Jehošui, nebo Jozui, zachránce, naplňuje ony předpovědi od nejstarších svitků přes proroky, básníky až po sapienciální literaturu zmíněným leitmotivem Bible. To je důvod, proč jsme četli v době Adventu úryvky z jednoho z nejstarších a zcela jistě nejčtenějších básníků světa, proroka Izaiáše.

Dějiny jsou a byly dějinami zlomů, dějinami zlomu nepředvídaného, ale osvobozujícího a rovněž otevírajícího závratnou budoucnost. Tím největším zlomem je narození Ježíše Krista. To on předává Knihu knih národům světa, aby se naplnilo Boží požehnání Abrahámovi, Otci víry. Je to apoštol, posel Kristův, Pavel z Tarsu, který předá celé poselství antickému středomoří. Bez něho, ale i zmíněných dvou mužů Augustina a Tomáše Akvinského by se nezrodila naše civilizace, která se po pádu Byzance stala v pravém slova smyslu Západní. Po objevení Nového světa Kryštofem Kolumbem se naplnil obsah slova „západní“, ale současně svět evangelia nutně ukazuje všemi směry a klade nám otázky po naší duchovní, kulturní a civilizační identitě.