Drazí a vážení přítomní zde v katedrále sv. Víta, jako i u televizních obrazovek.

Vyslechli jsme četbu z Knihy knih Bible, kde jsme byli konfrontováni s předpovědí narození Mesiáše, ale také s uskutečněním této předpovědi, jak ukazuje rozhovor anděla se sv. Josefem. Tato předpověď se vine jako leitmotiv (příznačný motiv) biblickým textem, a dnes kdy držíme v rukou většinou tištěné Bible, můžeme říci, od jejích prvních stránek. Tvoří tedy dějiny spásy, jak říkáme inspirováni sv. Augustinem či sv. Tomášem Akvinským spolu s biblickými teology. Kolikrát bylo v nedávné době vysloveno různými autory, kteří se na přelomu tisíciletí domnívali, že dějiny končí, nebo že dějiny nemají smysl, či resp. v žádném případě nejsou učebnicí. To je také důvodem, proč již po desetiletí nemají dějiny své místo ve vzdělávání nových generací, aby je tak mohly nahradit sociologie či politologie. O tom svědčí lesk a bída současného politického vývoje, kdy všichni mluví o zmatcích a chaosu. To bylo ale také problémem při zániku antického světa, tedy nic nového pod sluncem (Nihil novi sub sole). Nezachránila nás ani Hegelova či Marxova spirála dějin, z které se zrodila „civilizace věčného mládí“ a dějin „reálného ráje socialismu na zemi“. V Adventě roku 1989 přišel pád věčné ahistorické říše, chceteli, říše zla, jejímž jsme byli vazaly.

Směr dějinám dal téměř před čtyřmi tisíci roky maličký národ ležící na křižovatce uprostřed úrodného půlměsíce, z kterého vyšla naše civilizace, kterou nazýváme západní. Nenarodila se však z našeho úhlu pohledu na západě, ale na východě v Izraeli, či Palestině, nebo chcete-li v Kanaánu. Tento národ, Izrael, jeho proroci, básníci a spisovatelé nám dali onu Knihu knih a její poslední díl nám předal „Syn Davidův“ Jehošua, Mesiáš, Rabbi z Nazareta. Úryvek, který jsme četli z Matoušova evangelia, nám prozrazuje původní hebrejský text. Narození Mesiáše, Jehošui, nebo Jozui, zachránce, naplňuje ony předpovědi od nejstarších svitků přes proroky, básníky až po sapienciální literaturu zmíněným leitmotivem Bible. To je důvod, proč jsme četli v době Adventu úryvky z jednoho z nejstarších a zcela jistě nejčtenějších básníků světa, proroka Izaiáše.

Dějiny jsou a byly dějinami zlomů, dějinami zlomu nepředvídaného, ale osvobozujícího a rovněž otevírajícího závratnou budoucnost. Tím největším zlomem je narození Ježíše Krista. To on předává Knihu knih národům světa, aby se naplnilo Boží požehnání Abrahámovi, Otci víry. Je to apoštol, posel Kristův, Pavel z Tarsu, který předá celé poselství antickému středomoří. Bez něho, ale i zmíněných dvou mužů Augustina a Tomáše Akvinského by se nezrodila naše civilizace, která se po pádu Byzance stala v pravém slova smyslu Západní. Po objevení Nového světa Kryštofem Kolumbem se naplnil obsah slova „západní“, ale současně svět evangelia nutně ukazuje všemi směry a klade nám otázky po naší duchovní, kulturní a civilizační identitě.

Dnes o čtvrté neděli adventní si připomínáme onu čtvrtou adventní neděli téhož dne před pěti lety, kdy jsme zde ve stínu katedrály obdrželi zprávu o smrti prezidenta Václava Havla, za kterého je sloužena tato zádušní bohoslužba. Toho roku jsme slavili 800. výročí narození královské dcery a abatyše sv. Anežky České. Nelze také zapomenout na Advent roku 1989 a na onu neuvěřitelnou zprávu o svatořečení naší Anežky Přemyslovny, která spoluvytvářela dějiny země na duchovní i politické rovině a usilovala o důstojný a laskavý způsob života. Dochází tak ke zlomu navzdory všem nevěřícím a pochybovačům. Splnilo se proroctví: „Po svatořečení Anežky bude opět dobře v České zemi.“ Byla to vánoční noc roku 1989, noc narození Ježíše Krista, kdy po půlnoční bohoslužbě jsem mohl od přítele a spoluvězně Václava Havla slyšet slova: „Budu-li zvolen prezidentem, navážu diplomatické styky s Izraelem a Vatikánem (uvažte obsah slov po tom, co jsme četli a poslouchali), pozvu papeže a dalajlámu a budu usilovat o neutralitu naší republiky (to znamená o vystoupení z Varšavské smlouvy).“ Hovořil jsem o dějinném zlomu. Dějiny nejsou mašinérií slepých sil osudu, či chaotický tanec šílenců. Věda hovoří o zákonitostech a také je objevuje, ukazuje na logické vazby, bez kterých by nemohla věda jako taková existovat. V případě chaosu by nic neobjevovala a vůbec by ani nemohla existovat, to jsou výroky samotných vědců. Platí to i o dějinách a především o dějinách spásy. Modlíme se za spásu toho, který zasvětil svůj život záchraně a obnově naší svobody, usiloval o suverenitu národa, vládu racionality, tolerance a úcty k druhému. Neznal závist a nenávist.

Uplynulo pět let od jeho smrti. V Adventu se se mnou rozloučil jakoby v předvečer narození Ježíše Krista slovy: „Jaroslave, my víme, že On je.“ To On mu přišel naproti.

Po té jsme slavili Vánoce, české Vánoce, jedinečný fenomén v dějinách. „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.“ To není fráze, to jsou slova, která převzal z poselství Ježíšova, z poselství sv. Pavla, sv. Cyrila a Metoděj, sv. Václava a chcete-li od Mistra Jana Husa, či Jiřího z Poděbrad. To jsou slova, která vztyčil nad sídlem hlavy státu Tomáš Garrigue Masaryk, celý citát zní „Veritas Dei Vincit - Pravda Páně vítězí.“

Nemylme se však, nebyli bychom následovníky Václava Havla, kdybychom nenáviděli a pomlouvali své protivníky. Nepřineseme žádnou nápravu, kdybychom heslo roku 89 zesměšňovali a snažili se hledat chyby a selhání u toho, který nám otevřel dveře svobody a důstojnosti, který získal našemu národu po tolika letech úpadku respekt. Václav Havel by se letos dožil osmdesáti let, v roce jubilejního 700. roku narození Otce vlasti Karla IV., kterého nazýváme největším Čechem, jehož křestní jméno je také Václav. Nezavazuje nás to?

O jedno pro Boha vás prosím, milujme pravdu a slavme Vánoce jako čeleď sv. Václava, který je podle tradice naším věčným vládcem. Jedině pak můžeme tvrdit, že jsme dětmi Západní civilizace. Anežko, potřebujeme Tě víc než kdy jindy. Drž nad námi ochrannou ruku!, jak nám v modlitbě odkázal Václav!

Amen.

+Dominik kardinál Duka