Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, o 17. listopadu se jistě mluví a píše dost a dost. Připomíná se statečný boj studentů za okupace nacisty i jejich účast v takzvané sametové revoluci. I v naší katedrále se konají oslavy vztahující se k tomuto datu. Mají však trochu jinou hlavní postavu – světici Anežku Českou, jejíž svatořečení v Římě předznamenalo listopadové události.

Děkujeme v tento den za dar svobody. Čteme také zvláštní poselství nynějšího papeže Františka, abychom si připomenuli i duchovní rozměr událostí listopadu 1989. V té době se lidé scházeli u sochy svatého Václava, jako by byl přítomen všem významných událostem našeho národa.

Během listopadových událostí se na Václavském náměstí a v okolních ulicích odehrálo první velké drama, kdy příslušníci vlastního národa napadali své spoluobčany, aby potlačili jejich touhu po svobodě.

Řekl jsem, že děkujeme za tuto svobodu jako za dar. Toto vědomí má však svou druhou stránku. Část národa vidí tuto svobodu jako plně nevybojovanou, jako dar, ke kterému jsme přišli v kontextu světových událostí. Je potom nasnadě, že si této svobody příliš nevážíme. V řadě postkomunistických zemí jsme byli jistě na dosti vysoké materiální úrovni.

Najednou jsme se ocitli v postavení rozmazleného dítěte, které dostalo novou hračku. Svoboda je vnímána jako samozřejmost, máme za to, že si s ní můžeme dělat, co chceme. Nikdo nás nepoučil, že svoboda je k tomu, abychom dělali to, co máme dělat, ale sami a s tvůrčím elánem.

Trochu se omlouvám za tento pocit smutku z neschopnosti správně svobodu užívat. Myslím však, že tento postoj rezonuje v leckom z vás. 

Komentář zazněl v pořadu Glosa Dominika Duky  |  Stanice: ČRo Radiožurnál