Jako při jiných příležitostech v minulých letech mohl bych dnes s malým ohlédnutím něco říci k osobě Jana Husa a jeho zvláštnímu osudu. Bylo by celkem snadné v dnešní době hovořit o husovské komisi, která zasedala ve Vatikánu, o smířlivých slovech na jeho adresu zaznívajících z úst papeže Jana Pavla II. a podobně. Snad bych také mohl zopakovat prosbu o smíření či odpuštění, kterou bohužel řada lidí pokládá za pozdní a zbytečnou. 

Letos však chci o Janu Husovi uvažovat trochu jinak. Jeho pomník umístěný na Staroměstském náměstí zná nejen každý návštěvník Prahy, ale každý, kdo kdy viděl fotografii tohoto náměstí. Ten pomník je prostě nepřehlédnutelný. 

Mnozí ale dobře víme, že na opačném konci náměstí stával jiný pomník, mariánský sloup. Ti, kdo neznají dobře historii, se domnívají, že mariánský sloup byl stržen na protest proti době temna, proti katolické církvi. A myslí, že Husův pomník vyrostl jak symbol nového směřování. 

Znalejší ovšem vědí, že mariánský sloup vůbec nereprezentoval vítězství katolíků po Bílé hoře, že nebyl stržen rozvášněným davem s protiřímským smýšlením, ale zvláštní politováníhodnou postavičkou Prahy dvacátých let minulého století. Také ovšem tito znalci historie vědí, že Husův pomník stával v poklidné protiváze a pospolitosti s mariánským sloupem během řady společných let. 

Dnes se pražský magistrát netají úmyslem, že by rád tento mariánský sloup obnovil. Nemá to být akt rehabilitace katolické církve, ale čin kulturní. Ten sloup prostě do onoho prostoru patří. V mase neúplné radnice je na náměstí po sloupu stejná prázdnota jako po vytrženém zubu. Jsem pro jeho obnovu nejen jako katolík, ale jako občan, který ví, že pomníky za nic nemohou. Jejich likvidací nevymažeme historii. 

Docela se těším na chvíli, kdy zase na náměstí budou oba pomníky v chvějivě napjaté rovnováze. Budou možná připomínat naši duši národa, její katolicitu i bouřliváctví. A bude to tak dobře.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnál Glosa Dominika Duky