Sestry a bratři v Kristu, milí mladí přátelé,

slavíme čtvrtou velikonoční neděli, kterou nazýváme Nedělí Dobrého Pastýře. Byl to papež sv. Pavel VI. (Giovanni Battista Montini), který po II. vatikánském koncilu ustanovil tuto neděli za den kněžských a duchovních povolání. Snad by bylo případné, abych připomněl že patří do řady papežů, kteří měli opravdu přátelský a velmi vřelý vztah k naší zemi a k našemu národu. Díky svým dvěma přátelům bratřím Karlu a Pavlu Weirichovým byl seznámen s naší historií a v době Druhé světové války zaštítil svou osobou svatováclavskou nadaci určenou k údržbě svatováclavského oltáře v bazilice sv. Petra. Tato nadace zachránila život téměř třem stům mužům a žen židovského původu z Československa a Itálie. To jsou kořeny osobního vztahu k ctihodnému kardinálu Josefu Beranovi, pražskému arcibiskupovi a primasovi Čech. S ním se můžete setkat v katedrále sv. Víta a navštívíte-li někdy po době koronaviru Řím, může Vám poskytnout svůj útulek římský Velehrad, který také vznikl z této iniciativy. A tak s odvoláním na dvě zmíněné velké osobnosti naší církve obracím se k Vám mladým mužům a ženám, či chlapcům a dívkám, abyste pokud zaznamenáte ve svém nitru Ježíšova slova: „Pojď a následuj mě“, měli odvahu jít za ním. Víme, že k nám nehovoří ani pomocí mobilu či jiných sdělovacích prostředků, ale jak nás poučují proroci, stane se jeho slovo v nás a dotkne se v nejvniternějších vrstev naší existence a zve nás. Vzpomínám na barokní obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v mém rodném městě s nápisem Praebe Mi Cor Tuum. Tento výraz není tak docela běžný a nelze ho lacině přeložit jako „dej mi své srdce“. Je to zvolání k vydanosti, k odevzdání toho nejhlubšího co mám, co jsem a co mohu dát. Vždy když se setkáváme s Dobrým Pastýřem, který dává svůj život za své ovce, pak dochází k oné hluboké výměně naznačené Ježíšovým zvoláním. Vydat se na tuto cestu znamená vydat se za Tím, který dává smysl našemu životu, naší práci, do které se musíme cele ponořit, abychom ve chvílích, kdy nalezneme Jeho, nalezli také sebe. V současné době se velmi často dočítáme, že především mladí lidé a dokonce i děti trpí ztrátou smyslu svého života. To není důsledek samoty a uzavřeného prostoru. To není důsledek toho, že nemám kontakt s druhými. Ale je to výkřik existenciálního osamění – nevím čí jsem a nevím komu patřím. Hledání štěstí, hledání lásky a výkřik: „Chci žít!“ se naplní když onu výzvu Praebe Mi Cor Tuum dokážeme uskutečnit. Tento výkřik můžeme slyšet v Getsemanech, jak jsme mohli prožít na Zelený čtvrtek, ale tento výkřik zazní také na kříži o Velkém pátku.

Proč připomínám tato slova. Zmínění papež Montini i kardinál Beran prožili dotek Ježíšova volání a prošli hlubokou školou života v okolnostech, které byly mnohem tvrdší než doba pandemie covidu. A právě v takovýchto dobách se rodí kněžská a duchovní povolání. A tak prosím Vás všechny, kteří uslyšíte tato moje slova či přečtete si tyto moje řádky, modlete se se mnou za nová kněžská a duchovní povolání, modlete se za ty, kteří se touto cestou vydali, aby dokázali jít Ježíšovou cestou a měli odvahu spolu s prorokem Jeremiášem vyslovit větu: „Jahve, Ty jsi mě svedl, dal jsem se svést.“ V existenciálním prožitku opuštěnosti zazní tento výkřik proroka Jeremiáše ne jako projev osamění a opuštěnosti, ale jako slova radosti podtržená životní zkušeností.

+Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský