V jistém omezení, které nám dává současný stav koronavirové pandemie, proběhla v Sále kardinála Berana na pražském arcibiskupství konference k 120. výročí narození JUDr. Jana Jiřího Rückla. Sborník, který se Vám dostává do rukou, je výsledným dílem badatelů, kteří se věnují životu katolické církve a společnosti za první republiky. V tomto období procházela katolická církev velmi složitým vývojem. První světovou válkou končí tehdejší uspořádání světa. Slovy Winstona Churchilla je to tak výrazná změna, že nebude stačit ani sto let, které by odstranily její důsledky. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk nehovoří o Velké válce, jak ji nazývala Francie, ale hovoří o světové revoluci. Slavná historie vzniku Československé republiky nás přivádí na Václavské náměstí ke známému sousoší českých zemských patronů, kde pod českou červenobílou bikolórou a vlajkou Spojených států amerických vyhlašují dva muži samostatný československý stát, byli to strahovský premonstrát Isidor Zahradník a známý historik a spisovatel Alois Jirásek. Teprve pak následuje prohlášení Národního výboru, ale cesta k utvoření samostatného státu trvá ještě další roky poté. Jsou to mírová jednání ve Versailles, v Trianonu, kde se prvně objevuje napětí česko-slovenské, ale také i nepřijetí této formy ze strany dalších národností, které se ocitly na území naší republiky. Církev bez určitých společenských a politických opor hledala své nové místo v novém státním útvaru. Právě díky pracím historiků můžeme sledovat, jak tento proces probíhal a jak je zaznamenán v historických studiích a archivních materiálech. Myslím, že tato konference nebyla pouze bilancí, ale je určitým vykročením na novou cestu. Můžeme kriticky, ale i s vděčností, konstatovat, že se objevily osobnosti jak z řad laiků – věřících vzdělaných odborníků, jako byl JUDr. Jan Jiří Rückl či Karel Weirich v Římě, ale také duchovních nejenom z řad kněží – politiků, ale i hierarchů v rámci Československé republiky či diplomatů Svatého stolce, který mezi prvními uznal právní statut Československa. V trochu jiném světle můžeme nahlížet postoje tehdejších nunciů Clementa Micary, Francesca Marmaggiho, Pietra Ciriaciho či Saveria Rittera. V jiném světle můžeme vidět i československé politiky, prezidenta T. G. Masaryka, ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše, Antonína Švehlu, Jana Malypetra (dědeček nedávno zesnulého Jiřího Stránského), či Msgre. Šrámka. Mnohé tehdejší kroky nelze chápat jako projevy ateismu či bezuzdného antiklerikalismu, ale jako politické kompromisy, které bylo nutné zaplatit za postoje anarchistů, zastánců radikální levice, pozdějších komunistů a dalších. Je zapotřebí také i kriticky vidět úlohu pražského arcibiskupa Pavla Huyna jako i nepochopitelnou averzi, která se vytvořila mezi ním a jeho nástupcem Františkem Kordačem, který nikdy neztratil respekt a úctu ze strany Masaryka a Beneše, i apoštolským nunciem Mons. Ciriacim. Velkým překvapením může být i opravdové přátelství vůči Československu ze strany papeže Pia XI. (Achilla Rattiho), muže, který působil od roku 1915 jako apoštolský legát v Polsku a později jako nuncius vedl jednání se všemi nově vznikajícími státními útvary. Pro tuto úlohu se také naučil polsky a rusky. Jeho znalosti a jeho kontakty, např. s kapitánem francouzské a majorem polské armády Charles de Gaullem, skutečně přesahovaly rozměr tehdejších politických elit a myslím, že si musíme stále uvědomovat vděčnost tomuto papeži za podporu, kterou poskytoval Československé republice s vědomím důležité role, kterou samo Československo přijímalo. Myslím, že pro mnohé z nás je velkým překvapením role Svatého stolce vyjádřená listem státního sekretáře Eugenia Pacelliho (pozdější papež Pius XII.) kardinálu Karlu Kašparovi. Bez tohoto pokynu, který se dotýkal všech katolických poslanců, by se v roce 1935 Dr. Edvard Beneš nestal prezidentem.

Z osobní perspektivy, která byla podpořena i referátem bývalého ministra zahraničí JUDr. Cyrilem Svobodou, jednání, která jsme vedli po roce 1989 s vládou České republiky, probíhala v úplně jiné a můžeme říci, snadnější atmosféře. Sborník, který se Vám dostává do rukou je skutečně až dobrodružnou četbou. Kladu si otázku, jak je možné, že se dějepis netěší zájmu současného žactva a studenstva. Především však nechápu, jak je možné dělat současnou politiku, vnitřní i zahraniční, bez skutečné znalosti historie a dějin diplomacie. Stále budu opakovat s veškerým respektem a úctou k historikům a badatelům: Historia, magistra vitae. Vedle zúčastněných badatelů zde na konferenci bych chtěl vyjádřit poděkování vydavatelské činnosti pánů Marka Šmída, Pavla Helana, jako i Jaroslava Šebka. Můžeme říci, že celá malá knihovna vydaných prací a dokumentů k tomuto období je doprovodným studijním materiálem pro pochopení a uchopení tématu vztahů církve a státu, vztahu církve a totalitních diktatur fašismu, nacismu a komunismu. Je to opravdová odysea, která skončila návratem do domu, ve kterém se nalézá svobodná církev ve svobodném státě. A tak díky Bohu, ale také i opravdovému úsilí v hledání pravdy v historii i v životě, mohla se tato konference odehrát v sále, který nese jméno protagonisty celé této epochy, tedy v sále pojmenovaném po kardinálu Josefu Beranovi, arcibiskupovi pražském a primasi českém.

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český