Stojíme na prahu nejdůležitějších křesťanských svátků v roce – Velikonoc. V jejich slavení – s respektem k aktuálním vládním opatřením – nám nezabrání ani čínský virus. Dovolte mi osobní vzpomínku, která se mi v těchto dnech vrací: ve věznici Na Borech jsem před lety prožil Velký pátek v korekci a celý den jsem šrouboval spínače do telefonních ústředen. Uvědomil jsem si, že Velký pátek není jen procítěný zpěv, ale připomíná také to, že člověk někdy musí zatnout zuby a současnou situaci vydržet.

Velikonoce vznikají v místech, kde se rodí kultura a civilizace. Pastýři, o kterých čteme v Bibli, tu na jaře obětují prvorozeného beránka ze svého stáda. A tato první oběť je základním prastarým principem, darováním božstvům. Je to oběť i společné stolování. První žně pak provází obětování nekvašeného chleba, který připomíná cestu židovského národa z egyptského otroctví do zaslíbené vlasti.

Kalich, kterým Kristus při velikonoční večeři připíjí, je také kalichem obětování. Biblický pohled vidí člověka jako tělo – proto si třeba podáváme ruce – a na druhou stranu krev, která představuje vnitřní život, duši. Ale i tu dává Kristus, jako lidstvo od počátku, otci. Vzpomeňme na jeho poslední slova na kříži: „Do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Ježíšova velikonoční večeře se tedy stala obětní večeří, kdy obětí byl on sám, on sám tu oběť dobrovolně přijal a uskutečnil ji pak na kříži odevzdáním celého svého života.

Ve Velikonocích nalézáme identitu člověka, který k někomu patří a který je pro svobodu ochoten riskovat vše, i život. Naše kultura je s nimi nesmírně spojena, všechny oltáře a všechny kaple jsou staveny pro slavení Kristovy velikonoční večeře, která je předehrou pro Velký pátek a jeho smrt na kříži. Velikonoce by ale byly jen velkým pohřbem, kdyby nebylo noci z Bílé soboty, která se promění ve velikonoční ráno a kdy slyšíme slova Máří Magdalény: „Viděla jsem ho, on žije.“

Letos budeme slavit už druhé Velikonoce za určitých omezení. Kostely i bohoslužby zůstanou přístupné, ale jenom tak, aby bylo možné dodržet všechna potřebná opatření. Važme si toho. Kolikrát je v minulosti museli naši předkové slavit potají, protože byli pronásledováni, a mnozí z nich pozavíráni? Není to tak dávno, a takové Velikonoce jsem slavil i já, jednou i v komunistickém vězení. Bůh však ke mně promluvil i tehdy, když jsem na Velký pátek musel na směnu šroubovat spínače telefonních ústředen, určených pro Jižní Ameriku.

Ano, letos přijdeme o radost z lidové tradice, spojené s pomlázkou, návštěvami a folklorem, tradičně spojených se svátky jara. O co nás ale nepřipraví ani smrtící čínský koronavirus, je radost ze vzkříšeného Krista a jeho konečného vítězství nad smrtí. Velikonoce v tomto ohledu nejde zrušit, ani zakázat.

Požehnané Velikonoce 2021 přeje
+Dominik kardinál Duka