Jedním ze základních problémů ODS je totiž komunikace s médii. Chápu, že je to mnohdy těžké, protože existují média a konkrétní novináři, kteří prostě po těch letech nemají ODS rádi a kteří její bídný volební výsledek oslavují ještě dnes. Takoví, pro něž jakýkoli krok, který by strany udělala, by byl špatně. S tím se nic neudělá, s tím je nutné počítat jako se smrtí. Tu také nikdo neukecá.  Pak je zde silná „šedá zóna“, novináři, kteří se rozhodují podle jakéhosi mainstreamového mediálního mínění. S touto šedou zónou asi také nemá cenu pracovat. A pak jsou zde obecně respektovaní žurnalisté, kteří toto mainstreamové veřejné mínění utvářejí, a kteří zároveň nejsou vůči ODS apriorně zaměření. Jsou pouze kritičtí, někdy oprávněně, jindy neoprávněně. A cílem ODS by mělo být tyto novináře podchycovat, vysvětlovat jim své kroky a uvádět je „na pravou míru“.

Přesně tak se chovala ODS ve svých začátcích. Vedle každotýdenních tiskových konferencí v sídle ODS (jak jinak se s novináři komunikovalo, když HK byla hned naproti sněmovně) existovala nepravidelná setkání s vybranými novináři, kteří tehdy ovlivňovali veřejné mínění. A nebyli to jenom novináři ze spřátelených redakcí, ale i novináři z jiných významných médií, kteří nebylo proti straně prvoplánově zaměřeni. Na rozdíl od tiskových konferencí se zde pralo i špinavé prádlo, respektive fungování uvnitř koalice. Probírala se tam i taková témata a v takovém úhlu pohledu, na něž na oficiální tiskové konferenci nebyl prostor kvůli zachovávání korektních vnitrokoaličních vztahů. A která zároveň byla pro média z takového úhlu pohledu nevysvětlitelná. Vysvětlovalo se zde, proč ODS udělala ten či onen kompromis, a za jakou cenu. Témata byla často velmi choulostivá a znamenala i vytvoření určité primární důvěry mezi pozvanými novináři a dotyčnými představiteli ODS. Tato setkání měla pro stranu dvojí výhodu. Za prvé se díky tomu dostaly do médií informace, které vysvětlovaly některé kroky ODS, které byly přijímány kontroverzně, a za druhé šlo o přímý, nezprostředkovaný vztah. A i když pomineme věcnou stránku, z psychologického hlediska se daleko hůře píše cokoli špatného o někom, s nímž existuje zároveň nějaký nadstandardní vztah.

Tento vztah vzal za své po sarajevském atentátu. Do té doby mediáně otevřená ODS se začala vůči novinářům zapouzdřovat. Svým způsobem se nebylo čemu divit. Pro valnou část novinářů se ODS stala nepřítelem na život a na smrt. To ovšem nemělo znamenat, že se na cílenou mediální spolupráci zcela rezignovalo. ODS se to vymstilo zvláště v době, kdy se opět dostala do vlády. Tradiční schéma, které existovalo za Klausových vlád, tedy striktní oddělení vládních a stranických tiskovek, bylo nahrazeno pouhými tiskovkami vlády. ODS tak začal chybět mediální výraz distance od těch vládních kroků, které byly výsledkem kompromisu či přímo ústupu kvůli tlaku koaličních partnerů a jejich interpretace z vlastních stranických a ideových pozic. Zde je možné hledat kořeny onoho neblahého stavu, kdy ODS nesla na svých bedrech i náklady politiky a veřejností odmítaných krokům ať již byly z dílny SZ, TOP 09 či VV. V neposlední řadě se na odcizení médií a ODS podepsalo postupné vytěsňování novinářů z kongresů ODS. V prvních letech fungování strany nebyl problém zajít do sálu mezi delegáty, i do dalších prostor, kde se pohybovali. To se postupně zcela změnilo. Novinářům byl vyčleněn omezený okruh pohybu, a tím zmizel i bezprostřední kontakt mezi nimi a stranickými politiky.

Pokud se dnes hovoří o „návratu ke kořenům“, mělo by být součástí debaty v ODS i to, jak zintenzivnit styk s médii, a znovuvybudování zasypaných kanálů mezi nimi a vedením strany.