V květnu roku 1997 jsem cestoval s dalšími tehdejšími členy Národně bolševické strany z Almaty v Kazachstánu do Tádžikistánu. Měli jsme tu smůlu, že jsme museli projet přes uzbecké území.

Kazašští pohraničníci nám vysvětlili, jak se máme v Uzbekistánu chovat: “Nedívejte se jim do tváře, až vás budou prohledávat. Dívejte se na ruce. V ničem jim neodporujte, dejte jim, cokoli budou chtít. Když nastoupil Karimov, nařídil policii všechny zločince střílet - a to taky dělají. Je to tam hrozivé. Občas najdete tělo v příkopě u silnice. Hodně štěstí, snad dojedete v pořádku.”

Zadrželi nás v Taškentu, kde jsme potřebovali přestoupit na vlak do Samarkandu. Na chvíli nás strčili do vězení - tehdy a pak ještě osmkrát, než jsme přejeli uzbecké území. Pokaždé jsme si mysleli, že nastává naše poslední hodinka.

Orientální monarchové

Před pár dny se svět dozvěděl, že Islam Karimov, uzbecký prezident, zemřel. Uzbekistánu vládl železnou rukou už od sovětských časů. Přímého ani logického “dědice trůnu” nemá a není jasné, kdo se novým prezidentem stane.

V každém případě ale je záhodno promluvit pár pravdivých slov o Karimovovi, pár slov v kontextu historie, Střední Asie a orientálních vůdců obecně.

Karimov je druhým ze středoasijských “dinosaurů”, kteří odešli na stránky historických knih. Prvním byl exotický tatíček Turkmenů Nijazov, který proměnil Ašchabad v město gigantických pozlacených zpodobení své vlastní osoby. Třetí veleještěr Nursultán Nazarbajev (rovněž bývalý sovětský “vojvoda”, který stejně jako Nijazov a Karimov nemá nástupce) se nepochybně neklidně ošívá na trůně.

Stát se prezidentem země nebylo ani pro jednoho příliš složité - svým zemím fakticky vládli už za časů sovětského impéria. Co je složitější, že nemohou zastavit vlastní stárnutí. A správně si lámou hlavu, co se stane po jejich smrti.

Nijazova, Karimova i Nazarbajeva můžeme totiž směle zařadit mezi orientální monarchy, jako byli tragicky zemřevší Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí. Podobnosti jsou mnohé - počínaje tím, že bývalá hlava Turkmenů vykazovala podobně exotické až šílené rysy jako Kaddáfí - a oba byli výteční spisovatelé. Kaddáfí napsal mezitím proslavenou Zelenou knihu. Mimo jiné ale také napsal knihu pohádek Vesnice, vesnice, Země, Země. A Saparmurat Nijazov napsal Rukhnamu (doslova “Kniha ducha”).

Podobnost a poučení

Karimov, podobně jako Saddám Husajn, proslul svou krutostí. Jediný podstatný rozdíl mezi těmi dvěma samozřejmě je, že Saddáma sesadily americké okupační jednotky (a posléze pověsili "jejich" Iráčané), zatímco Karimov zemřel na docela obyčejnou mozkovou mrtvici. Jenže z hlediska historie nemusí tento osud nutně představovat tak velký rozdíl, jak se zdá.

Podíváme-li se na země, kterým autokraticky vládli Husajn a Kaddáfí, nelze než dojít k závěru, že chaos, který po jejich smrti následoval, je strašlivý - a že v porovnání s ním se jejich vláda jeví relativně mírumilovná. Oba vládli svým zemím jediným způsobem, kterým se podobným zemím vládnout dá. Bez nich se změnily v krvavá jatka, válečnou zónu, v níž válčí všichni se všemi.

To samé se samozřejmě má stát čímsi úradkem Sýrii - a zčásti se to daří. Stačí se podívat na ruiny Aleppa, které ještě nedávno bylo prosperujícím městem.

Odpuštěno

Tváří v tvář této skutečnosti jsem z celého srdce odpustil Karimovovi a jeho režimu těch osm zatčení z Uzbekistánu roku 1997. Zdá se, že na Blízkém a Středním východě platí, že moc vyžaduje jistou dávku krutosti. A bez ní nastává apokalypsa.

Stojí za to ocitovat pár řádek z Kaddáfího děl. V nich se zabývá předtuchou vlastního tragického konce:

“Proti Hannibalovi se spikli a otrávili jej. Savonarolu upálili u kůlu. Dantona přivedli pod gilotinu, Robespierrovi, 'milovanému snoubenci', roztříštili čelisti. Mussoliniho mrtvolu vláčeli ulicemi Milána a plivali do obličeje Nixonovi, když odcházel z Bílého domu, kam ho předtím s takovou slávou sami uvedli. Ta hrůza! Najde se někdo, kdo tu necitlivou bestii, zvanou lid, přivede k vědomí?”

Víte, o čem se zdá v noci východním “tyranům”? Přemítají nad jedinou větou, kterou napsal také Muammar Kaddáfí:

“Tyranie jednotlivce je tou nejsmutnější formou diktatury. Ale tyranie většiny ji předčí svojí krutostí.”

Měli bychom se nad tím možná zamyslet.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele