Výsledná zpráva označila doposud spojenecký Sovětský svaz pár měsíců po ukončení války za „politického nepřítele“ a znamenala zásadní rozchod se SSSR. A šla k jádru věci: Sovětský svaz je ovládán „hluboce zakořeněným pocitem méněcennosti a nedůvěry vůči Západu, který považuje za hrozbu. Rozhodující hnací silou sovětské politiky není ´fíkový list marxismu´, ale paranoidní úsilí o bezpečnost, která vyžaduje zničení všech potenciálních vnitřních a vnějších nepřátel“ (citováno podle historika Manfreda Berga). Zdá se, že to s malou změnou platí i pro dnešní Rusko. Zprávu, která nastavila koleje americké politiky na celá desítiletí a vešla ve známost jako „Dlouhý telegram“. odeslal do Washingtonu v únoru 1946.

O tomto zvratu v americké politice Praha zřejmě nemohla vědět nic a vůči Sovětskému svazu jako již brzkému „politickému nepříteli“ USA praktikovala nadále politiku přátelství (vzájemné pomoci a poválečné spolupráce podle smlouvy z roku 1943). Když rostoucí poválečné napětí v sovětsko-amerických vztazích probudilo sovětský apetit na československý uran, když přístup do dolů začali kontrolovat „zelení mužíci“ a hranice sovětské okupační zóny probíhala jen několik kilometrů západně od Jáchymova, Praha neučinila žádná opatření proti problematickému spojenci, který vlastně již zahájil první kroky k de facto krádeži československého uranu. Ze stejného směru se jen o něco později vynořil se silným vojenským doprovodem sovětský geolog Alexandrov, aby s tou či onou pomocí a patrně na základě výslechu německého válečného ředitele Jáchymovských dolů (Joachimstaler Bergwerke) posoudil stav uranových dolů a odhadl velikost jáchymovského ložiska. Výsledek vysílali z Jáchymova přímo do Moskvy armádní spojaři z vojenského doprovodu.

O něco později se geolog dostavil do Prahy, aby československé straně, kterou zastupovala vláda, shromážděná na Předsednictvu vlády v Strakově akademii poměrně nešetrně sdělil, že jeho mise do Jáchymova byla úspěšná a Sovětský svaz chce těžit jáchymovský uran a to ve společném československo-sovětském podniku, v duchu socialismu a solidarity a samozřejmě v duchu již zmíněné Smlouvy z roku 1943. “Uran“, jak poučil československou stranu v Strakově akademii “je strategickou surovinou“. Velikost jáchymovského ložiska odhadl na 1 000 tun. A významně dodal: „Jáchymovská zásoba se jeví poměrně velmi malá, avšak přesto uran je surovinou důležitou pro výrobu atomové pumy. Američané prohlásili projevem prezidenta Trumana, že atomová bomba se bude vyrábět jen u nich v Americe. Avšak totéž chtějí vyráběti v SSSR. Potřebují proto mobilizační energetickou zásobu uranu. Zásoba uranové rudy musí být zpracována co nejdříve. A proto chtějí mít na to vliv.“

Smlouva na 20 let bez souhlasu parlamentu

Vláda posléze na základě těchto „jednání“ uzavřela „dohodu“ a nikoliv „smlouvu“, která by patrně musela projít parlamentem, který krátce po válce ještě neexistoval. Dohoda o surovině, která byla ve vlastnictví lidu, provizorní vláda uzavřela na dobu dvaceti let. A nabízela i jinou raritu: místo o uranu se smlouva nazývala o „těžbě a dodávkách radia a jiných radioaktivních prvků“. Nestanovila cenu dodávaného zboží, bez které smlouva o dodávkách suroviny nedává smysl, ale stanovila, že cenu stanoví později komise (československo-sovětská). Tím se do hry vrátil původní sovětský návrh na společný podnik, protože smíšená sovětská „komise“ fungovala jako nadřazené generální ředitelství československého podniku. Dále kuriózně stanovila, že uran se bude prodávat jen s mírným ziskem a to za „výrobní cenu s normálním ziskem“. To byly finty, kterými sovětská strana téměř bez odporu prosadila cestu ke krádeži československých zdrojů.

Sovětská strana na jednání o strategickém uranu neposlala ani ministra. Na poradě ji zastupoval jistý pan Balukin, jistá paní Nazarenková, jistý Dr.Povališin a geolog plk.prof.Alexandrov (funkce podle protokolu z jednání). Snad tím chtěla naznačit, že jde o bezvýznamné jednání anebo, že má dost vlastního uranu. Z československé strany se na Předsednictvo toho dne dostavil předseda vlády (Z.Fierlinger), ministr vnitra (V.Nosek), ministr obrany (L.Svoboda), ministr průmyslu (Laušman), náčelník hl.štábu (Boček) a pět dalších představitelů. Nerovné zastoupení obou stran už signalizovalo postavení vazalského státu a kolonie SSSR. Anebo to byl jen laciný trik. Jak držet cenu při zemi? Dohodu podepsali za sovětskou stranu pan Balukin a za československou stranu ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka. Expertům museli hrůzou vstávat vlasy na hlavě, protože jim muselo být jasné, že československá strana nechápe význam smlouvy. Přítomní vládní zástupci o uranu asi nevěděli moc , ale chtěli sovětské straně evidentně vyhovět. Sovětský požadavek společného podniku byl sice formálně odmítnut, ale nahražen zakamuflovaným společným podnikem stejného koloniálního druhu, kdy kolonie dodává pracovní síly a vlastník kolonie odebírá výrobky. Tady Sovětský svaz učinil výjimku a jako pracovní síly do uranových dolů poslal své německé válečné zajatce internované v Sovětském svazu. Do Ostrova nad Ohří je dopravovali vlakové transporty tajně oklikou přes Polsko do okupovaného Německa a pak až na jih sovětské okupační zóny, kde československou hranici přejížděli z Německa v blízkosti Karlových Varů. Z Ostrova je pochodem eskortovala československá armáda na jáchymovské návrší do připravených trestaneckých táborů. Za tři roky je do uranových dolů následovalo na 30 000 československých politických vězňů.

Proč vlastně nešli domů, když už uranu měli dost

Již jen letmý pohled do statistiky z databanky Mezinárodní agentury pro atomovou energii naznačuje, že stejně tak jako dnešní Ruská federace (ohlásila na svém území přes 800 000 tun uranu) tak i minulý Sovětský svaz (jen Kazachstan má registrováno přes 1 000 000 tun uranu) měli a mají uranu víc než dost a vnucuje se otázka, proč se tato „velmoc“ cpala do malého (8 000 tun uranu) a nekvalitního ložiska uranu v Československu. Jednoduchá odpověď zní, protože tenkrát v roce 1945 nic jiného neměli nebo měli ale nenašli a jednali v časové tísni, americké atomové bomby je prostě zaskočily.

Ale proč z těžby uranu v Československu neodešli, když už „svého“ uranu měli dost. Jako odpověď se nabízí, že to nemá racionální logiku. Zcela jistě tím nechránili ekonomiku či životní prostředí své země, protože uranu měli dost a ochrana životního prostředí byla v Sovětském svazu neznámým pojmem. Oni neodešli, protože život v prostředí střední Evropy byl pro ně pohodlnější než v divočině někde na konci světa v Sibiři nebo v Kazachstánu. To se samozřejmě týká i německé části uranového revíru Krušných hor, kde se podobná maškaráda a „pohodlná“ těžba uranu odehrála s „fíkovým listem“ Sovětsko-německé akciové společnosti Wismut (SDAG Wismut).

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele