Válkou téměř nedotčené území nabízelo hotely i radonové lázně, dobré železniční a silniční spojení do Drážďaň, Lipska i Saské Kamenice a také pohledné okresní městečko Schwarzenberg se zámkem, katedrálou a koupalištěm. Tady kolonel na každodenní džipové patrole trávil svou oblíbenou hodinovou zastávku a v chladu koupaliště odpočíval v parném květnu roku 1945. Na práci moc nezbylo.

Válka skončila, městem procházel proud uprchlíků z východu, občas nechal zabavit nějaké zbraně nebo fotoaparáty, někdy se dostal až k československé hranici, ale informace od místního obyvatelstva neměl žádné. Vojenský tlumočník neovládal místní nářečí. Jen na koupališti lámanou angličtinou občas padl dotaz, zda tu Američané zůstanou a on na ni stereotypně odpovídal, že tady je to rezervováno pro Rusy. Do Los Alamos zbývaly ještě dva měsíce a slova jako atomová bomba, obohacování uranu či výroba plutonia byla neznámá. Těžba uranu nikoho nezajímala. Ale budoucnost Jáchymovska již brzy předčila veškerá očekávání. Hlídkování v blízkosti Jáchymova skončilo 24.června 1945, kdy správu území dle dohody z Jalty převzala sovětská armáda. Bylo to pouze tři týdny před úspěšným testem atomové bomby v Los Alamos a pět týdnů před bombardováním Hirošimy a Nagasaki (6. a 9.srpna 1945).

Atomová bomba z českého uranu? V Jáchymově se první sovětský geolog vynořil již v srpnu 1945. Československou vládu sovětský nápor na Jáchymov nejdřív zaskočil, někteří členové vlády se zdráhali vyhovět (J.Masaryk), protože se již mnohé po Hirošimě a Nagasaki dalo domýšlet. Navíc se Sověti s vojenskými plány nijak netajili ( i když jinak lhali, že jsou soběstační v zásobách uranu, jen si chtějí vytvořit malou zásobu do rezervy !!!). Praha nátlaku nakonec ustoupila a přistoupila na jednání o smlouvě ( „rozšíření těžby rud obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky a dodávkách do SSSR“). Český text protokolu a smlouvy často připomíná špatný překlad z ruštiny, ale jsou to přesné překlady z ruštiny sovětských mozků. Ve smlouvě o uranu nakonec paradoxně uran nebyl zmíněn a ukryt do výrazu „jiné radioaktivní prvky“ - aby mimoděk nepřiznali, že doma nic nenašli. Špičkový sovětský geolog Alexandrov z Ministerstva vnitra SSSR se v Jáchymově objevil v doprovodu generála se silnou vojenskou jednotkou a spojaři pro přímé spojení s Moskvou. Asi pro spojení s vojenským šéfem atomového projektu (L.Berija). Jak vyplývá z protokolu, Alexandrov byl vyslán do Jáchymova s úkolem odhadnout zásoby uranu. Žasnoucí československé vládě sdělil, že uran se ve světě vyskytuje na třech místech, jedno je v Kongu (2700 tun), druhé v Kanadě ( 6-7000 tun) a třetí v Jáchymově ( 1000 tun). Zřejmě tomu věřili anebo chtěli anebo museli věřit. Nespravedlivý osud ovšem v tomto případě potrestal Československo, které velkému válečnému spojenci nesmysly věřilo. Ale jak je možné, že Sovětský svaz s dnes prokazatelně obrovským bohatstvím uranu, musel jít těžit uran do Krušných hor?

Seznam Spojených národů z roku 2005 vykazuje jen na území Ruské federace ( IAEA, OSN) zásoby 811 502 tun uranu. A v dosahu měli i zásoby dnes již bývalých sovětských států: v Kazachstanu (1.175 110 tun), Uzbekistanu (287 580 tun ), Tadžikistanu (8 500 tun ), Turkmenistanu (18 000 tun) či Ukrajiny (313 930 tun ). Nezbývá než se domnívat, že v této době navzdory silné motivaci a strachu z amerického atomového vynálezu a navzdory teroru J. Stalina, který chtěl hledání urychlit, sovětští geologové neuměli svůj uran najít. To se nemusí vysvětlit termíny komunismu nebo neschopné rozvojové země. Vynález atomové bomby zaskočil svět a znalosti o hledání uranu byly na počátku atomového věku velmi chabé. Zásoby z Jáchymova byly dle jejich odhadu malé, ale i malý odhad byl zřejmě uspokojivý a stačil na provoz prvního reaktoru a na výrobu prvních atomových bomb. Z konečné bilance těžby na Jáchymovsku vyplývá, že celkové zásoby v Jáchymově byly 8 000 tun uranu.

Mezivládní smlouva s názvem „Dohoda mezi vládou Svazu Socialistických Republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky...“ byla bránou ke katastrofě. Podepsána byla už v listopadu 1945 a tentokrát s ní souhlasila celá československá vláda. Snad si neuvědomovala skutečný stav věcí. Text dohody se kupodivu částečně dochoval. Liší se od původního sovětského návrhu, který předpokládal společnou formu podniku (československo-sovětskou akciovou společnost která by rukou společnou „bratrsky“ těžila československé zásoby uranu ( sovětská hybris předstírala, že Československo je ve své kapitalistické zaostalosti nedokáže těžit samo!). V této konstrukci by Sovětský svaz by v horším případě (když by byl ochoten smlouvu dodržovat) získal 50% zásob uranu cizího státu za výrobní cenu (i kdyby tržní cena byla astronomická). Československá strana tuto formu podniku odmítla, ale ne pro její zlodějskou povahu, ale proto, že slovo akcie znělo socialistickému duchu doby příliš kapitalisticky (1945). Nová dohoda odpovídala původnímu návrhu a lišila se pouze formálně, Namísto společné akciové společnosti dohodla společnou „ Československo-sovětskou komisi“ a té podřídila nově založenou československou firmu Jáchymovské doly. Dělba práce pak v této „komisi“ spočívala v tom, že československá firma rudu těžila a sovětská část „Komise“ stanovila československé firmě tempo a objem těžby, pracovní normy a zařizovala ozbrojenou eskortu vlaků přepravujících rudu do Sovětského svazu. Dohoda neurčila cenu, za kterou je Československo ochotno „radium a jiné radioaktivní prvky“ prodávat, ale byla si vědoma, že se to obvykle dělá a stanovila proto, že cenu určí „společná komise“. Dvě vlády se také dohodly, že těžební podnik (Jáchymovské doly) bude pracovat jen s „mírným ziskem“. Podnik Jáchymovské doly se tak fakticky stal zahraniční dcerou sovětské firmy „Státní sovětská akciová společnost průmyslu barevných kovů“ se sídlem v Moskvě a byl řízen Sověty ovládanou smíšenou komisí. Podnik Jáchymovské doly měl tak dvě tváře: navenek československou fasádu (součástí mašinerie totalitního Československa), na druhé byl sovětským podnikem, který zajišťoval zásoby uranu pro první sovětské atomové bomby. Zaměstnanci podniku byli českoslovenští občané, kteří chodili do práce v československém podniku, aniž by cokoliv věděli. S vězni nepřišli do styku a až na to, že se v rámci „indirect rule“ po podniku i v dolech procházeli sovětští poradci, bylo všechno normální. Byli řádnými zaměstnanci v československém podniku, který hloubil šachty a razil štoly, těžil uran a nakládal vagony barely s uranovou rudou do SSSR. O obchodní stránku podniku se řadový zaměstnanec nezajímal. Původní sovětský návrh se o něco později uskutečnil na německé straně jáchymovského revíru pod názvem Sovětsko-německá akciová společnost Wismut neboli Wismut SDAG. Společná forma podniku zde měla zakrývat stejný kolonialistický podvod. Zde ovšem sovětská strana mohla zdůvodnit těžbu uranových zásob cizího státu právem na válečné reparace.

Smlouva současně představovala nová pracovní místa pro velitele táborů z tzv. Souostroví Gulag (zejména z těžby nerostných surovin), které si v nelidskosti nezadaly s německými koncentráky. Části této velitelské sebranky slibovala možnost úniku z nehostinné zeměpisné šířky Sibiře a Arktidy do střední Evropy (to bylo zřejmě důvodem, proč těžba českého uranu pokračovala, i když už sovětského uranu bylo dost). Hlavním šéfem původní i do Německa rozšířené kolonie v Krušných horách se stal jakýsi Malcev (z archipelu u uhelných dolů v Kolymě), hlavním velitelem prvního koncentráku v Jáchymově Morozov ( se stejnou kvalifikací). První jáchymovský lágr s kapacitou pro 4 000 „horníků“ postavily ženijní jednotky sovětské armády přímo nad Jáchymovem a nazvaly Rovnost. „Horníky“ byli němečtí váleční zajatci dovezení z lágrů v Sovětském svazu. V zenitu těžby bylo v sovětské kolonii na české straně revíru v provozu 16 koncentračních lágrů s kapacitou pro desítky tisíc politických vězňů. Po komunistickém převratu v roce 1948 do jáchymovských lágrů zavlekli na těžbu uranu celou práceschopnou demokratickou elitu země.

První sovětská atomová bomba z českého uranu explodovala na jaderné základně v Kazachstánu 29.srpna 1949. Stalo se tak po čtyřech letech těžby uranové rudy na Jáchymovsku. Do vyčerpání zásob jáchymovského ložiska zbývalo ještě dlouhých deset-jedenáct let a stejnou dobu museli uvěznění Čechoslováci těžit uran pro Sovětský svaz a čekat na propuštění. Traduje se, že poté co doznělo peklo atomového výbuchu vylezli z bunkru v blízkosti Semipalatinska i šéfové projektu (Berija a Korčatov). Na temném nebi nad kazašskou stepí svítil gigantický atomový hřib a Berija se pro jistotu zeptal, jestli je stejný jako mají Američané.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele