Autor se tak vrací k tématu, které již zpracoval před šedesáti lety pod názvem „Strukturální proměna veřejnosti“ – tedy v době, kdy nová média byla masová média. 

Jeho známé dílo obsahuje velké vyprávění o historickém vývoji občanské veřejnosti a to od doby francouzské revoluce. A právě na tomto pozadí se autor zabývá vlivem současných nových médii a jejich platformním charakterem, který stále více vytlačuje masová média. Kniha obsahuje tři texty, dva se týkají konceptu deliberativní politiky, tedy demokracie na základě „rozumného diskursu“ a třetí text se zabývá novými médii, vlastně negativním dopadem nových médíí na demokratickou tvorbu politické vůle a dokonce i na integrační sílu modelu, který byl přijat v roce 1789.

Citáty z kritiky:

...

„Platformy (Facebook, YouTube, Instagram či Twitter) na rozdíl od klasických médií odmítají ručit za komunikativní obsahy, ačkoliv mají spornou pravdivost a jsou náchylné k manipulaci. Ale i platformy nesou odpovědnost a musí ručit za „news“, i když je nevyrábějí ani neredigují, protože také tyto informace názorově a mentálně ovlivňují tvorbu politické vůle.“

....

„V USA se politika dostala do víru setrvalé polarizace veřejnosti poté, co vláda a velká část vládní strany se přizpůsobila osobnímu vnímání prezidenta úspěšného v sociálních médiích.“

...

„V těžce představitelném světě „fake news“, které už se nedají jako takové identifikovat, tedy nedají se odlišit od pravdivých informací, nemůže vyrůst žádné dítě, aniž by nevykazovalo klinické příznaky.“

...

„Tak jako knihtisk ze všech udělal potenciální čtenáře, tak digitalizace z nás všech dělá potenciální autory. Ale jak dlouho trvalo, než se všichni naučili číst.“

Číst Habermase není zrovna lehké. Je to opět historická romantika. „Všechno nebo nic“ anebo také jak napsal jiný recenzent „diskurs nebo barbarství“ a pod. Slovo cenzura se v textu nevyskytuje, ale slovo regulace velmi často. Nejde jen o jurisdikci, ale je zřejmé, že nová média představují pro Habermase výzvu. Původní očekávání nehierarchické úrovně diskursu a vyváženosti, kdy se prosazuje síla lepšího argumentu, se nenaplnilo a vede ke zklamání. A nová média tak podle Habermase nevedou k větší demokracii, ale spíše vytváří anarchickou a tribalistickou poloveřejnost. Lze ovšem i namítnout, že proti Habermasovi mluví známý „Rieplův zákon“, který praví, že tak jako rozhlas nevedl ke konci novin, televize ke konci rozhlasu, tak i internet nevytlači ani jedno ani druhé.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele