Desetitisíce až statisíce životů bylo zmařeno, miliony lidí byly nuceny opustit své domovy, stovky miliard byly utraceny – proklamovaný průlom se však nedostavil. Válkou sužované Ukrajině začínají docházet síly. A proto je na místě začít se ptát, jestli má další podpora žalostného, tragického a vyčerpávajícího konfliktu smysl. Nastal čas zahájit racionální debatu o skutečných příčinách, dopadech a případném konci války na Ukrajině.
Tedy diskuzi – jak se říká – sine ira et studio, bez hněvu a vášně, bez válkychtivého fanatismu, bez neschopnosti vyrovnat se s vlastními dějinami, bez nepřekonaných mindráků a zapšklé ukřivděnosti, bez růžových brýlí a nekritického hodnocení té či oné válčící strany. Diskuzi tolik potřebnou. Diskuzi věcnou a faktickou – a proto pro mnohé zaslepené pobuřující, kategoricky nepřijatelnou.
Vladimír Putin před bezmála třemi lety šokoval celý svět. Z údajného vojenského cvičení se 24. února 2022 stala tzv. „speciální vojenská operace,“ která přerostla v největší evropský válečný konflikt od konce 2. světové války. Toto rozhodnutí odsoudilo mezinárodní společenství, a snad i každý rozumný člověk. Nejednalo se však o blesk z čistého nebe, nýbrž o výsledek dlouholeté, přehlížené a neřešené rusko-ukrajinské krize.
Bylo naivní předpokládat jakýsi palácový převrat. Ještě bláhovější bylo očekávat, že by z onoho převratu mohl vyjít nějaký autentický demokrat. Do ruského „paláce“ se nikdo takový nemá šanci dostat. Nevyhnutelně by se muselo jednat o osobu ještě tvrdší, neústupnější a autoritativnější, než jakou je současný šéf Kremlu.
Ruská válečná mentalita se od té západní značně liší. Už na příkladu – v Rusku tolik oslavované – Velké vlastenecké války je očividné, že moskevské režimy, ale ani veřejnost, na materiální či lidské ztráty nikdy nebraly velký zřetel. Rusům šlo o vítězství za každou cenu, nebyli ochotni ztratit ani píď území – bez ohledu na míru destrukce, útrap. O to více si západního humanismu musíme vážit. Zejména nyní.
Zároveň je třeba si uvědomit, že i z tohoto důvodu nemohou ekonomické sankce ruskou válečnou mašinerii zlomit. Bezpochyby mají destruktivní efekt na ruské hospodářství. Spíše než Putinův režim však likvidují – už tak ohroženou – střední třídu. Více lidí se tak propadá do chudoby, beznaděje a zoufalství. To paradoxně režimu prospívá – Rusy to činí zranitelnější vůči propagandě a manipulaci. O Putinovi si můžeme myslet mnohé, ale nemůžeme popřít, že jeho rétorické schopnosti mu umožňují přesně tohoto stavu využít. Ostatně, podáváme-li se na nezávislé průzkumy veřejného mínění, zjistíme, že jeho popularita se nachází na historickém maximu.
Ukazuje se, že ruské vojsko není schopno efektivně čelit ani výrazně menší ukrajinské armádě. Od dob Vorošilovova se mnoho nezměnilo. Přesto naši válkychtivci volají po co největších přesunech financí na armádní výdaje. Jeden den křičí, že je Rusko slabé, vyhladovělé a že jeho rozvrat je na dosah a hned druhý tvrdí přesný opak. Že je to akutní hrozba, bezprostřední riziko a že musíme preventivně masivně zbrojit. Je silné i slabé, slabé a silné. Čistý orwellismus.
Nikdo si o východoevropské velmoci nedělá iluze. Jeho zahraniční politiku kdysi, již v 17. století, trefně definoval tehdejší ministr zahraničí Ordin-Naščokin: „Rozšiřovat stát ve všech směrech, to je úkolem ministra zahraničních věcí.“ Rusko vždy bylo rozpínavé. Ale nečinilo tak iracionálně a impulzivně. V tom se zásadně liší od jiných autoritativních režimů. Nenechme si dějiny a geopolitiku vykládat učenci, kteří znají hrstku historických událostí, jejichž názvy dokola prázdně omílají, vykřikují. Ta problematika je poněkud složitější – a je třeba ji tak chápat. Jejich laciné analogie při bližším zkoumání totiž neobstojí. Ale to už je jiné téma.
Ale zároveň Rusko nesmíme plytce démonizovat či primitivně zesměšňovat. Slovo velmoc jsem v předchozím odstavci použil záměrně. Ne proto, že bych byl „proruský“ a klaněl se Putinovu režimu. Žádný svobodomyslný člověk by v takové zemi nechtěl žít. Pouze nemohou zavírat oči nad jeho jaderným arzenálem, který je stále největší na světě. Rusko, navzdory jakékoliv ideologické představě, z mapy Evropy vymazat nelze. Ani není možné předstírat, že žádné takové zbraně nemá a že nemusíme brát žádný ohled na jeho národní zájmy – takové jednání pokládám za mimořádně nezodpovědné a nebezpečné. To není „proruské,“ to je prostě fakt.
Hrozivá, krvavá a bezvýchodná válka musí jednoho dne, jako každý jiný konflikt, skončit. Vítězit 10:0 nelze. Pokud chceme začít vyjednávat a dojít k řešení, je třeba to pochopit. Musíme upustit od domýšlivosti, pošetilého nálepkování, nekompromisní válečnické rétoriky, od jednostranných výkladů, černobílých postojů.
Nikdo nevolá po okamžitém ukončení podpory Ukrajiny. Utnutí veškeré pomoci ze dne na den by znamenalo kolaps, chaos a anarchii. Obrovskou migrační vlnu, nárůst kriminality, národní rozvrat. To nesmíme dopustit. Nikdo si nepřeje kapitulaci celé Ukrajiny a podstoupení jejího území Rusku. K tomu bych ještě dodal, že její rozloha činí cca 600 000 km2 a obyvatelstvo čítá asi 40 milionů lidí; Putin zaútočil s necelými 200 000 muži, do Kyjeva – třímilionové metropole – jich dorazilo okolo 25 000. Lze to považovat za plán na totální invazi? Nejsem toho názoru.
Ukázalo se, že hlavním záměrem agrese bylo upevnit pozice separatistů v Donbasu, tedy v Doněcké a Luhanské oblasti. Zároveň došlo k okupaci částí Charkovské, Chersonské a Záporožské oblasti. Vznikl tak strategický koridor spojující Krym s Ruskem – to je opravdový účel celého konfliktu – jehož se Rusko nebude chtít vzdát. Nicméně zůstává celá řada sporných území, na která může Ukrajina v rámci vyjednávání uplatnit nárok.
Není mým úkolem narýsovat půdorys poválečného uspořádání. Pokládám však za nezbytné zmínit, že jej nebude možné prosadit, pokud obě strany nezačnou naslouchat požadavkům té druhé. Představa amerických základen na Ukrajině je pro Rusy stejně nepřijatelná jako přítomnost ruských vojsk v Mexiku pro Američany. Ruský národní zájem je v přímém ohrožení, americký nikoliv. I od toho se odvíjí motivace zúčastněných stran podílet se na konfliktu.
Odmítám, že by blížící se nástup Donalda Trumpa do úřadu znamenal pro válkou zmítanou Ukrajinu špatnou zprávu. Naopak. I když představuje zásadní – pro některé mimořádně hořkou – skutečnost: tj. ústupky z území, na nichž úspěšně proběhlo (přestože neuznávané) referendum o samostatnosti, případně kde velká většina ve volbách dlouhodobě podporovala Viktora Janukovyče a jeho (dnes zakázanou) Stranu regionů; území, jehož HDP per capita dosahuje asi třetinové výše toho ruského a jehož mnozí obyvatelé se i na základě historické tradice ztotožňují spíše s Ruskem, kterého byla tato oblast po staletí součástí. Buď se můžeme zachovat liberálně – tedy tuto volbu, sebeurčení, bez hodnocení respektovat. Anebo imperativně – toto rozhodnutí arogantně popřít a volat po jakémsi schválení vyšší instancí, autoritou. Bohužel má dnešní progresivní „moderní liberalismus“ podstatně blíže k paternalismu a dirigismu nežli k liberum arbitrium, svobodné vůli – na které si tolik zakládal liberalismus klasický.
S koncem války přestanou umírat nevinní lidé. Mír zajistí válkou zbídačené Ukrajině příležitost se znovu nadechnout. Mnozí uprchlíci se budou moci vrátit do své rodné vlasti a podílet se na její rekonstrukci. Pokud Ukrajina překoná četné obtíže, které ji trápily už před válkou a které tato válka ještě více zkomplikovala, čeká ji potencionální hospodářský, ale i politický a kulturní vzestup. V této velice nelehké cestě přejme Ukrajině štěstí a úspěch. Je v našem zájmu, aby se této zemi, od osamostatnění lavírující na hraně definice „failed state,” dařilo co možná nejlépe.
Za zbytečné považuji – často emotivní, tedy iracionální – rozjímání o vítězích a poražených. Ve válkách není vítězů. I když si mnozí snaží namluvit opak.
Rusko z války vyjde s hlubokou jizvou na cti a pověsti, odejde vyloučené, izolované a značně oslabené – politicky i ekonomicky. Evropa též zaplatila vysokou cenu, především v podobě enormních finančních nákladů. Explicitních, ale i implicitních. Ztráta ruského trhu, narušení dodavatelských řetězů, výpadek levných zdrojů a surovin – to vše prohloubilo naši nekonkurenceschopnost a zaostávání. Nemohu souhlasit s propagovaným názorem, že údajně způsobilo. To je výmluva, zástěrka vlastního pochybení a opakovaného selhání, vlastní bezkoncepčnosti starého kontinentu.
Ukrajina se stala největší obětí tohoto brutálního a neospravedlnitelného velmocenského střetu. Jejím občanům přinesl válečný zmar nesmírné utrpení. Lidské a materiální ztráty jsou obrovské a mimořádně bolestné. K válce nemělo nikdy dojít, neměli jsme to dopustit. V současnosti snad každý měsíc navštíví Kyjev jiná západní delegace. Kéž by se tak dělo před vypuknutím konfliktu.
Tato tragická konfrontace byla ránou i pro konzervativní vidění světa. Kritika směřování Západu je opakovaně překrucována a prezentována jako podpora Ruska. Označení „proruský“ zaplavilo politickou scénu. K užití takových nálepek se uchylují zejména oni ušlechtilí zastánci demokracie a bojovníci s demagogií.
Smutné, prostoduché, absurdní. Ale funguje to, zdá se. Zatím. Těžko se tomu bránit. Je snazší převzít povrchní myšlenku z titulku novin nežli se nad ní kriticky zamyslet. Naštěstí se z dogmatického spánku začíná probouzet čím dál více lidí.
Od inaugurace staronového prezidenta USA si nemůžeme slibovat okamžité zastavení bojů. To není realistické. Rozjetý vlak se špatně zastavuje, brzdná dráha bude nevyhnutelně dlouhá. Přál bych si, aby k začátku vyjednávání došlo dříve, než 18letí Ukrajinci obdrží první povolávací rozkazy.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
