Zdeněk Jemelík: Vzrušující dění v justici

Vnímám události ze svého subjektivního pohledu na základě dlouholetých zkušeností a ve vztahu k případům, jimiž se zabývám jako předseda spolku Chamurappi z.s. Můj pohled se v mnohém liší od různých postojů, tlumočených mainstreamovým zpravodajstvím.

Odchod Igora Stříže je uzavřená záležitost, kterou lze pouze vzít na vědomí. Ale byl bych raději, kdyby se uskutečnil o něco později. Měl jsem s ním korektní vztahy, i když jsem ho při osobním setkání seznámil se subjektivním objektivním názorem, že vykonavatelé pseudopráva předlistopadového režimu by neměli zastávat významné funkce ve veřejné správě. Jejich základním hendikepem je již volba profese. Při vstupu do ní věděli, do čeho jdou. Jako vzdělaní právníci měli vědět, že se stanou nositeli zla. Z podkladů, které mám k disposici, usuzuji, že Igor Stříž se jako vojenský prokurátor důsledně držel dobového zákona. Stíhal jednání, které nestihat nesměl. Jako nejvyšší státní zástupce jednal se stejnou precizností, kterou projevoval jako vojenský prokurátor.

Zaujaly mě „konspirativní“ úvahy o možnosti, že Igor Stříž neresignoval právě teď dobrovolně. Nenapadá mě, komu by načasování jeho resignace mohlo prospět. Úplné vysvětlení neposkytne ani úvaha, že Pavel Blažek možná chtěl zajistit jmenování Lenky Bradáčové z nějakého důvodu právě teď. Zajímavá je úvaha Erica Besta z 9.ledna 2025(zde) o možnosti, že po jejím jmenování dojde k zastavení brněnských trestních kauz, jež se dotýkají pověsti Dona Pabla.

Rok 2023, zejména jeho druhou polovinu, považuji z různých důvodů za nejhorší úsek svého života. K nepříjemnostem, jež mě postihly, patří ztráta osobních kontaktů s různými činiteli, s nimiž jsem dříve mohl konzultovat své problémy justičního potížisty. Netuším, proč se mi bývalí partneři uzavřeli. Patří mezi ně i Lenka Bradáčová, s kterou jsem se seznámil v r.2012 při příležitosti veřejných debat o návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Tehdy ještě státní zástupci, ministři a ministerští úředníci byli ochotní bavit se s občanskými iniciativami, dokonce naši podporu oceňovali. Jako aktivní tehdy ještě člen spolku Šalamoun jsem se pilně účastnil veřejné debaty. Lenka Bradáčová byla hlavní oporou Pavla Zemana při přesvědčování veřejnosti o potřebnosti reformy státního zastupitelství, mimo jiné zahrnující zúžení struktury státního zastupitelství ze čtyř na tři stupně a zřízení protikorupčního speciálu. Ze svého omezeného „pozorovacího stanoviště“ nevidím nikoho jiného, na koho by mohla padnout Blažkova volba. Lenka Bradáčová je perfektní právnička a osvědčila se při průchodu všemi stupni soustavy. Samozřejmě se u ní projevuje neškodný úkaz, který geniální organizátor doc. František Čuba označil za „profesní deformaci myšlení“. Je prostě posedlá svou prací. Okolnost, že v některých případech jako žalobkyně neuspěla, na tom nic nemění: jde o výjimečné nezdary. Kdo nikdy nechybujete, hoďte po ní kamenem !

Těší mě, že se chce vrátit k záměru na zúžení soustavy státního zastupitelství na tři stupně.Pokud by nadále jeho uskutečnění mělo podobu zrušení vrchních státních zastupitelství, došlo by konečně k důslednému sjednocení výkonu trestního práva na celostátní úrovni, čili zanikly by stopy zemského uspořádání státu. Taková změna by ovšem zásadně ovlivnila povahu výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Přiblížila by se funkci generálního prokurátora.

Dosud je nejvyšší státní zástupce přímým představeným pouze zaměstnanců Nejvyššího státního zastupitelství a dvou vrchních státních zástupců. Na konání krajských státních zastupitelství nedosáhne ani dohledovou činností.

Mimochodem: dnes Lence Bradáčové kromě zaměstnanců Vrchního státního zastupitelství v Praze přímo podléhají všichni krajští státní zástupci na území Čech. Její prostor pro operativní řízení se odchodem na Nejvyšší státní zastupitelství v jeho současné podobě podstatně zúží.

Podle mého názoru funkce nejvyššího státního zástupce má nesmírný význam a politickou povahu, neboť nejvyšší státní zástupce je odpovědný za výkon trestní politiky státu ve vymezeném rozsahu. Za těchto okolností je formální úprava pravomoci ministra spravedlnosti a vlády k jmenování nového nejvyššího státního zástupce skutečně jen stroze formální. I když proti jmenování Lenky Bradáčové nemám subjektivní ani objektivní námitky, myslím, že mělo proběhnout výběrové řízení a vláda si měla zajistit aspoň neformální souhlas opozice s jejím jmenováním. Pokud si opozice stěžuje na aroganci v chování vládní koalice k ní, tímto krokem získala potvrzení důvodnosti nářků. Současně vzniklo nebezpečí, že by někdo z frustrovaných opozičních politiků mohl začít snít o tom, že hned po převzetí moci zařídí její odvolání. Dohoda s opozicí mohla vzniku takové situace předejít.

Samozřejmě jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní neprovází „všelidový souhlas“. Na internetu probublávají projevy nevole. Není to překvapivé, protože pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí a sama povaha činnosti státního zástupce nabízí podmínky pro vznik osobních nepřátelství.

Nejdále zašel v projevech nevole věrozvěst víry v reálnosti únosu bez únosců Jan Hrbáček, novinář, který se v článku na Parlamentních listech s názvem „Kdo tohle pofoukal? Zkušený novinář v úžasu nad jmenováním Bradáčové“ (zde) se o ní vyjádřil přímo hulvátsky: „Tato obskurní fiflenka byla fatální součástí extrémně kreativního organizovaného systému, který zbořil demokraticky generovanou vládu v roce 2013.“ Puč ke svržení Petra Nečase jsem sledoval pozorně a se zaujetím a na rozdíl od Jana Hrbáčka jsem si všiml, že z řad „pučistů“ ji vyloučili a jeho řízení se ujal místně nepříslušný olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan, kterého do toho navezl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Nevím ovšem, zda vyloučení bylo výsledkem její volby nebo preventivním opatřením, aby přípravu akce nevyzradila a případně ji nezmařila. Obojí by svědčilo v její prospěch.

Na závěr popřeji Lence Bradáčové, aby se jí v novém postavení dařilo. Vrátím se k Tomiu Okamurovi, neboť předpokládám, že Poslanecká sněmovna jej vydá k trestnímu stíhání, takže se stane „zákazníkem“ české justice. Je příznačné, že trestní oznámení na něj podal Jiří Pospíšil, představitel represivního pojetí justice, kdysi nadějný mladý politik ODS. Jeho kariérní dráha vyvrcholila funkcí ministra spravedlnosti, z které byl potupně vyhozen. Tím začal jeho kariérní sestup a dnes je již pouze místní veličinou politické pidistrany. Jako ministr napáchal hodně zla. Protože mám informace jen z veřejných zdrojů, není mi jasné, proč Jiří Pospíšil napadl jmenovitě Tomia Okamuru, když jeho údajné provinění je pochybením politické strany v předvolební kampani. Uznávám, že billboard, který posloužil Jiřímu Pospíšilovi jako „předmět doličný“, byl ohavný, ale nejsem si jist, zda jeho použití je výsledek výlučného osobního rozhodnutí předsedy SPD. Dostane-li se případ skutečně před soud, stane se součástí probíhajícího vymezování hranic svobody slova a projevu, když nevkus není proviněním proti trestnímu právu. Tomio Okamura by měl Jiřímu Pospíšilovi za jeho podivný kousek poděkovat, protože jeho trestní stíhání pomůže SPD získávat voličskou podporu.