Podle britského deníku The Independent se prý 64 procent Američanů obává nadcházející světové války a 71 procent Britů se cítí ohroženo Ruskem. Téměř všudypřítomný je strach z terorismu, mnohdy doprovázený obavami z muslimů vůbec, a leckdy dokonce ze zániku evropské kultury. Jako hlavní zdroj obav se však v zemích západního společenství derou do popředí konflikty vnitropolitické. Svobodné volby demokratických států se začínají jevit jako dramatické zápasy o budoucnost. Vzestup nových politických hnutí, radikálně útočících na stávající poměry a dožadujících se změn, považují jejich protivníci za výraz jakési ideologické nákazy podobné komunismu, jenže tentokrát na pravém okraji politického spektra.

Polovina Britů se třeba domnívá, že v jejich zemi, ale i v USA a na evropském kontinentě, je fašismus na vzestupu; není tedy divu, že deník The Guardian nedávno uveřejnil výzvu s desetibodovým programem obrany: prý přišel čas, abychom přestali naříkat a pustili se do boje s cílem zhatit sny o ultrapravicové revoluci. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung přivítal zase nový rok pojednáním pod titulkem Evropská noční můra; tou je prý případné, byť i málo pravděpodobné, vítězství Marine Le Penové v nastávajících francouzských prezidentských volbách: „Tak jako tak se Evropa ocitne v těžké zkoušce.“ Le Penová totiž švadroní o „politické revoluci“ a oslavuje vítězství Donalda Trumpa jako „další stavební kámen v budování nového světa“, který nahradí dnešní, starý svět.

V Česku jí nepřímo přitakává ochránce odkazu Václava Havla Michael Žantovský: Trumpovým vítězstvím prý „svět, jak ho známe, skončil“. K obdobné diagnóze dospěl i Václav Klaus: „Byl poražen už čtvrtstoletí dominující politický směr, který má v různých zemích světa různé názvy a představitele, u nás jim říkáme havlisté,“ ale nejen to: „Byl poražen svět politické korektnosti, svět přetvářky, svět potlačování svobody projevu, svět elitářského sociálního inženýrství, svět smiřující se s úpadkem Západu a zříkající se jeho tradičních hodnot.“ Klaus si ovšem uvědomuje, že dílo přerodu světa není tím či oním volebním vítězstvím dokonáno. Po „revolučním efektu“ Brexitu a po „neméně revolučním vítězství Donalda Trumpa“ prý lze očekávat řetězovou reakci a je třeba se přičinit, „aby nezůstalo jen u nich“. Čeká nás skutečně zase jednou revoluce, anebo jsme se čtvrtstoletí po pádu komunismu pouze ocitli v pasti rétorických strašidel?

O revolucích a demokracii

Frustrace a nářky nad počínáním mocných a bohatých nejsou ničím neobvyklým. Jak nás ale historie učí, nespokojenost nevede sama o sobě k revolucím. Docházelo k nim jen v ojedinělých okamžicích za souhry řady různorodých faktorů. Revoluce měly na svědomí mnoho obětí a lidského utrpení, ale vděčíme jim i za mnoho z tzv. evropských hodnot, k nimž se dnes hlásí nejen obhájci současných poměrů, ale i zastánci volání po změnách ku prospěchu záchrany údajně ohrožené evropské kultury a jejích tradic.

V minulosti měly dnešní tzv. evropské hodnoty mnoho protivníků. Stoupenci našich dnešních ideálů platili za své přesvědčení po generace svými životy na barikádách a ve věznicích, trpěli nesvobodou, perzekucí a diskriminací, šikanováním a cenzurou, útěky a vyhošťováním ze svých domovů. Revoluční vzpoury, povstání a boje byly natolik výrazným koloritem evropských dějin, že se mnohdy mluví o 19. století jako epoše revolucí kulminující ve 20. století v konfrontaci s fašistickými a komunistickými diktaturami.