Podle britského deníku The Independent se prý 64 procent Američanů obává nadcházející světové války a 71 procent Britů se cítí ohroženo Ruskem. Téměř všudypřítomný je strach z terorismu, mnohdy doprovázený obavami z muslimů vůbec, a leckdy dokonce ze zániku evropské kultury. Jako hlavní zdroj obav se však v zemích západního společenství derou do popředí konflikty vnitropolitické. Svobodné volby demokratických států se začínají jevit jako dramatické zápasy o budoucnost. Vzestup nových politických hnutí, radikálně útočících na stávající poměry a dožadujících se změn, považují jejich protivníci za výraz jakési ideologické nákazy podobné komunismu, jenže tentokrát na pravém okraji politického spektra.

Polovina Britů se třeba domnívá, že v jejich zemi, ale i v USA a na evropském kontinentě, je fašismus na vzestupu; není tedy divu, že deník The Guardian nedávno uveřejnil výzvu s desetibodovým programem obrany: prý přišel čas, abychom přestali naříkat a pustili se do boje s cílem zhatit sny o ultrapravicové revoluci. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung přivítal zase nový rok pojednáním pod titulkem Evropská noční můra; tou je prý případné, byť i málo pravděpodobné, vítězství Marine Le Penové v nastávajících francouzských prezidentských volbách: „Tak jako tak se Evropa ocitne v těžké zkoušce.“ Le Penová totiž švadroní o „politické revoluci“ a oslavuje vítězství Donalda Trumpa jako „další stavební kámen v budování nového světa“, který nahradí dnešní, starý svět.

V Česku jí nepřímo přitakává ochránce odkazu Václava Havla Michael Žantovský: Trumpovým vítězstvím prý „svět, jak ho známe, skončil“. K obdobné diagnóze dospěl i Václav Klaus: „Byl poražen už čtvrtstoletí dominující politický směr, který má v různých zemích světa různé názvy a představitele, u nás jim říkáme havlisté,“ ale nejen to: „Byl poražen svět politické korektnosti, svět přetvářky, svět potlačování svobody projevu, svět elitářského sociálního inženýrství, svět smiřující se s úpadkem Západu a zříkající se jeho tradičních hodnot.“ Klaus si ovšem uvědomuje, že dílo přerodu světa není tím či oním volebním vítězstvím dokonáno. Po „revolučním efektu“ Brexitu a po „neméně revolučním vítězství Donalda Trumpa“ prý lze očekávat řetězovou reakci a je třeba se přičinit, „aby nezůstalo jen u nich“. Čeká nás skutečně zase jednou revoluce, anebo jsme se čtvrtstoletí po pádu komunismu pouze ocitli v pasti rétorických strašidel?

O revolucích a demokracii

Frustrace a nářky nad počínáním mocných a bohatých nejsou ničím neobvyklým. Jak nás ale historie učí, nespokojenost nevede sama o sobě k revolucím. Docházelo k nim jen v ojedinělých okamžicích za souhry řady různorodých faktorů. Revoluce měly na svědomí mnoho obětí a lidského utrpení, ale vděčíme jim i za mnoho z tzv. evropských hodnot, k nimž se dnes hlásí nejen obhájci současných poměrů, ale i zastánci volání po změnách ku prospěchu záchrany údajně ohrožené evropské kultury a jejích tradic.

V minulosti měly dnešní tzv. evropské hodnoty mnoho protivníků. Stoupenci našich dnešních ideálů platili za své přesvědčení po generace svými životy na barikádách a ve věznicích, trpěli nesvobodou, perzekucí a diskriminací, šikanováním a cenzurou, útěky a vyhošťováním ze svých domovů. Revoluční vzpoury, povstání a boje byly natolik výrazným koloritem evropských dějin, že se mnohdy mluví o 19. století jako epoše revolucí kulminující ve 20. století v konfrontaci s fašistickými a komunistickými diktaturami.

Štěstí žít ve svobodných demokratických státech se Evropanům dostávalo jen postupně a teprve, historicky viděno, v době nedávné. Samozřejmě tím nenastalo všeobecné blaho, nepřestalo docházet ke korupci a zneužívání politické moci, neutichly hlasy kritické a z našeho horizontu se nevytratily ideály, podle kterých bývá daný stav věcí veřejných posuzován. Navíc je také nabíledni, že nové problémy vedou k naléhavosti hledat nová řešení, a tím i k neustále novým konfliktům a frustracím. V liberálně-demokratickém řádu bychom mohli očekávat, že bude docházet k diskusím o sdílených problémech a jejich řešení a že se bude rozhodovat na základě volebních výsledků. Proč jsme se tedy vlastně vůbec ocitli v situaci plné strachu a řečnění o revolucích, když lze konflikty řešit debatováním a volbami?

Labyrinty kolem pojmu revoluce

Dějiny evropských revolucí se dnes téměř vytratily ze všeobecného historického horizontu. O 19. století se většinou mluví jako o době poklidu a prosperity. Z perspektivy jeho současníků bývaly daleko živěji vnímány tehdejší vzpoury, povstání a revoluce.

Připomeňme si třeba antikoloniální americkou revoluci z konce 18. století, která dala světu nové ideály republikánského zřízení, nebo Velkou francouzskou revoluci s dodnes nezapomenutými ideály Liberté, Égalité, Fraternité. Po srbském povstání z roku 1804 následovaly po desetiletí trvající zápasy mezi imperiálními velmocemi o nezávislost Srbska, zatímco již rok 1821 zaznamenal revoluci nejen v Řecku, nýbrž i na druhé straně kontinentu v Portugalsku. To je pouhých pět příkladů z dlouhého seznamu obdobných událostí. K více či méně úspěšným vzpourám, požadujícím v různých formách naplňování zmíněných francouzských revolučních ideálů docházelo po celé Evropě, ať již vzhledem k národnostnímu, občansko-politickému či sociálnímu zrovnoprávnění jejích obyvatel. Všechny měly své sympatizanty i protivníky a zanechaly nám jako součást kulturního dědictví své ideály, ale i obrazy velkých násilností a tradice militantně nenávistné rétoriky.

Následkem dnes oblíbených obrazů 19. století se opomíjí, jak živá byla odezva revolučních vzpour ve jménu emancipačních ideálů i tam, kde se lidé nebouřili. Totéž platí o vzpomínkách na někdejší vlády tvrdé ruky, nesvobodu, perzekuce a násilnosti vůči revolucionářům ze strany jejich tehdejších protivníků. Proto upadla v zapomnění i skutečnost, že militantní rétorika někdejších zápasů je součástí kulturního dědictví všech národů.

O Bedřichu Smetanovi se třeba traduje, že jako šestiletý chlapec poprvé vystoupil na veřejnosti v Litomyšli na svátek císaře Františka I., 4. října 1830, zahrál předehru k Auberově opeře Němá z Portici a dostalo se mu velkého potlesku. „Revoluční“ okolnosti této události nebývají zmiňovány. O necelých šest týdnů dříve totiž došlo během představení zmíněné opery v Bruselu k výbuchu revoluce a následnému vzniku dnešní Belgie. Opera byla populární po celé 19. století a jejím tématem bylo povstání proti španělské okupaci v Neapoli ze 17. století. Dílo vpravdě překypovalo revoluční rétorikou: „Teď v boj se dám,/ byť v hrob jen bych kráčel;/chvěj se, ty tyrane,/před pomstou mojí teď!/ Však zajde tvůj ti smích!/Ó, vlasti má, ta práva svatá/vždy věrně chránit můj je sen./ My pouta zlámem‘ tvá již klatá,/volnosti zas ti vzejde den.“ Malý Smetana zřejmě nejen hezky hrál, ale že šlo o ouverturu tehdy po celé Evropě belgickou revolucí proslaveného díla, mohlo jeho posluchačům také těžko uniknout.

Ve stejné době se zrodila i Chopinova slavná Revoluční etuda. O ní se zase traduje, že vznikla jako výraz autorova „revolučního“ rozpoložení po porážce polského povstání z roku 1830/31. Ve skutečnosti ji Chopin sám tak nikdy neprezentoval a dnešního názvu se jí dostalo od Ference Liszta, jemuž byla věnována. Liszt sám začal tehdy pod dojmem francouzské červencové revoluce z roku 1830 s kompozicí Revoluční symfonie, v níž pokračoval po potlačení maďarské revoluce 1849 a nakonec vznikla symfonická báseň Héroïde Funèbre, připomínající Marseillaisu a věnovaná všem hrdinům a obětem revolučního násilí. Neméně revolučně naladěný Chopinův obdivovatel Robert Schumann ho prohlásil v roce 1836 dokonce za personifikaci ducha revoluční doby, kterému se prý žádná reakcionářská vláda neubrání: „Chopinovy skladby jsou kanóny skryté mezi květy.“

Revolučnímu duchu se v Evropě holdovalo již dávno před epochou marxisticky motivovaného nadšení pro proletářskou revoluci. Revoluční vlna z roku 1848/49 zviditelnila působivost celoevropských transnacionálních spojitostí na jedné straně a specifických regionálních okolností na straně druhé. Kdo nesl konkrétně zodpovědnost za které prolévání krve, je těžko dnes určit, protože tehdy se rétorice násilí a nenávistnosti holdovalo všude. Tak vznikly i labyrinty kolem pojmu revoluce, bující ještě po celé 20. století.

Tomáš G. Masaryk nazval své paměti z první světové války Světová revoluce a osvětlil v předmluvě svůj záměr: „Podávám zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce v letech 1914 až 1918.“ Pojem revoluce se mu stal označením války, zatímco Edvard Beneš vydal o několik let později své vzpomínky pod titulem Světová válka a naše revoluce, jako by šlo o dva rozdílné historické jevy. Nejvyšší zastupitelský a zákonodárný orgán v době vzniku Československa nesl název Revoluční národní shromáždění. V letech 1923–1938 vydávala Československá obec legionářská čtvrtletní historický sborník Naše revoluce a ve stejné době napsal historik Jan Slavík knihu Husitská revoluce či Kamil Krofta své dílo Žižka a husitská revoluce. 5. dubna 1945 byl vydán Košický vládní program jako „program národní a demokratické revoluce“. Únorový převrat 1948 býval v komunistickém žargonu nazýván jako potlačení pokusu o kontrarevoluci. V souvislosti s pražským jarem 1968 bývá častěji řeč o reformách než o revoluci, ale jejich protivníci mluvili i tentokrát o kontrarevoluci. V roce 1989 se podle běžného jazykového úzu odehrála revoluce, i když jen tzv. sametová revoluce.

Dnes prožívá pojem „revoluce“ novou konjunkturu v souvislosti s volebním vítězstvím Donalda Trumpa, jak jsme viděli, ale řeč byla již také o údajné Obamově revoluci. V obou těchto příkladech nejde o odkaz na souvislosti s tradicí americké revoluce jako kolébky USA, ale ani o souvislost s tradičním evropským užíváním pojmu revoluce, který se nedávno objevil třeba ve výroku šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera o úmrtí Fidela Castra jako „jedné z revolučních postav 20. století“. O revoluci se tak mluví bez jakýchkoli úvah o významu tohoto slova. Odmyslíme-li si výrazy jako průmyslová nebo digitální revoluce či v reklamách vyzdvihované lecjaké revoluční vynálezy, musíme konstatovat, že se i v historicko-politické mluvě užívá pojmu „revoluce“ zcela nekonzistentně. Jde tak o názorný příklad užívání z minulosti tradovaného vokabuláru podle dobových mód k vyjadřování vlastního emocionálního rozpoložení těch, kteří ho užívají, spíše než o jejich snahu osvětlovat historické souvislosti.

Stojíme na prahu revoluce?

Proč bychom se tedy vůbec měli domnívat, že jsme se ocitli na prahu jakési revoluce? Pádné důvody nemáme. Žijeme ve zcela jiné době, než v jaké se odehrávaly dějiny evropských revolucí. Dnešní rétorika se sice historickými odkazy hemží, ale opomíjení rozdílů mezi minulostí a současností zamlžuje obojí. Místo diskusí o konkrétních historických zkušenostech na jedné straně a problémech současnosti na straně druhé jsme se stali pouze svědky rétorické války, uspokojující pocity frustrace vzbuzováním hrůz a strachů.

Jak ale agitaci tohoto druhu rozpoznat? Stačí všímat si již jen struktury a míry emocionality v různých výrocích. Kdo mluví nenávistně o muslimech, ten se obvykle vyslovuje podobně i o Angele Merkelové a EU, o migraci, údajně zkorumpovaném establishmentu či o globalistech a volá po návratu správy věcí veřejných do vlastních rukou národa, za jehož reprezentanta se sám vydává. Tací agitátoři obvykle démonizují kdekoho, ale odsuzují démonizaci Putina a současnou západní politiku vůči Rusku, mnohdy asi jen podle devízy mého nepřítele nepřítel je mým přítelem. Za tyto postoje bývají lidé svými obdobně naladěnými protivníky začleňováni do jakéhosi homogenního společenství populistů, fašistů, rasistů, xenofobů, nácků, ultrapravičáků nebo Putinových agentů, jako by šlo o hrubou záplatu na hrubý pytel. Hlasům tohoto druhu nemůže rozumně uvážlivý člověk důvěřovat proto, že mu nenabízejí konkrétní informace ke konkrétním otázkám, nediferencují, nýbrž generalizují a zneužívají emocionálně nabitých výrazů.

Následkem úpadku kultury veřejné mluvy se začíná vytrácet z očí veřejnosti jedna závažná skutečnost: Žijeme jako rovnoprávní občané v liberálnědemokratických státech, kde vládnou pravidelně a svobodně volené vlády podle platných zákonů pod dohledem nezávislé justice, nikdo nás nepronásleduje za to, co si myslíme a říkáme, lidé se hlásí k rozmanitým hodnotovým orientacím a vyjadřují různé názory na každé téma veřejných kontroverzí. Umíme si vůbec ještě představit životní podmínky v revolučním 19. století, kdy se třeba teprve v roce 1848 jednalo o zrušení roboty v Rakousku, bylo teprve v roce 1865 v USA dosaženo zákonného zrušení otroctví, kdy mnoho evropských národů žilo pod imperiální nadvládou jiných národů, kdy se organizovaly první kampaně za všeobecné volební právo, občanskou rovnoprávnost žen či za osmihodinovou pracovní dobu?

O rétorické tradice z oné doby se však opírá dnes módní styl artikulace kritiky protivníků – např. o tradice shora citované pasáže opery Němá z Portici o tom, jak se „v boj dám, byť v hrob jen bych kráčel“, o výstraze tyranovi, který by se měl chvět „před pomstou mojí teď“ ve jménu touhy ochránit svatá práva vlasti své? Prostoduché oživení rétorických reliktů minulosti nás zaplavilo pojmy jako revoluce, fašismus nebo rasismus bez zájmu o jejich historický původ a význam.

Při bližším zamyšlení si rychle uvědomíme, že se evropské společnosti nerozpadly do jakýchsi dvou táborů, nýbrž jsou i nadále daleko různorodější. Onen dojem vzbuzuje jen dichotomicky vyhrocená veřejná mluva a jen ve stínu bojové rétoriky z dob minulých si mohou mnozí na obou stranách dnešních pomyslných barikád plést svobodné volby s revolucemi.

Liberálně-demokratické uspořádání je v dnešní Evropě ve srovnání s minulostí daleko pevněji zakořeněno a zatím ho na rozdíl od tehdejších dob nikdo nezatracuje. Kromě toho nespočívá pouze v hlasování a vlády nerozhodují pouze podle většinových přání svých voličů, nýbrž jsou poplatné jako všichni občané ústavněprávnímu omezení svých svobod. Zkušenosti, jak řešit politické problémy bez užívání násilí, jsou dnes daleko větší, než bývaly, a na správě věcí veřejných participuje daleko větší část obyvatelstva než dříve. Proto je i kontrola mocných a bohatých intenzivnější a prostor pro aktivní prosazování alternativních skupinových projektů a zájmů větší.

K revolucím a fašistickým převratům docházelo za zcela jiných okolností, než panují v dnešní Evropě. Ale i představa, jako by dříve nebývalo v západním společenství konfliktů, je mylná. Stačí jen připomenout rozmanitost postojů k poválečnému Německu či k ze strany Západu otevřené otázce německo-polských hranic, na strategické spory o vztahy k SSSR nebo na válku suezskou z roku 1956 či pozdější americkou válku ve Vietnamu, anebo na protestní hnutí z roku 1968. Žádné lidské společenství není nikdy bezkonfliktní a vždy přijde jen na to, jak se s konflikty zachází.

Že dnes dosahují protesty a volání po změnách ohlasu na celé evropské politické scéně, neznamená, že nám hrozí fašismus nebo že stojíme na prahu revoluce. Nad mnohými produkty agitátorů nového hnutí zůstává rozum stát a slušnému člověku se zvedá žaludek. Ale není důvodu propadat strachu; proč by se jim mělo podařit zfanatizovat dnešní národy? Bránit se a priori proti změnám nebývá nikdy rozumné a dnešní politická situace západního světa si nesporně změn vyžaduje. Ale především potřebujeme trpělivost s jejich hledáním a novou ostražitost ke všem druhům bezmyšlenkovitého a radikalistického řečnění. Kdo si uvědomuje, že uvážlivost bývala odjakživa nejen moudřejší, ale i politicky úspěšnější než panika a démonizace protivníků, se planými řečmi o tom, že nás čeká revoluce, nemůže nechat obalamutit.

Autorka je německá historička českého původu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.