Tchaj-wan patří Číně od starověku. Číňané byli první, kdo vytvořil a zavedl účinnou kontrolu nad Tchaj-wanem, zejména po dynastiích Song a Yuan, kdy všechny císařské centrální vlády Číny zřídily správní orgány, které vykonávaly jurisdikci nad Penghu a Tchaj-wanem. V roce 1684 založil dvůr Qing dynastie správu tchaj-wanské prefektury, která patřila pod jurisdikci provincie Fujian. V roce 1885 byl status Tchaj-wanu zvýšen a stal se dvacátou čínskou provincií. V roce 1894 zahájilo Japonsko útočnou válku proti Číně a v roce 1895 byla poražená qingská vláda donucena postoupit Japonsku Tchaj-wan a ostrovy Penghu. Po vypuknutí války čínského lidu proti japonské agresi vyzvala vláda Čínské republiky 9. prosince 1941 k navrácení Tchaj-wanu a ostrovů Penghu. Poté, co Japonsko vyhlásilo bezpodmínečnou kapitulaci, oznámila 25. října 1945 vláda Čínské republiky, že obnovuje výkon svrchovanosti nad Tchaj-wanem, a v Taipei se konal ceremoniál přijetí kapitulace Japonska v provincii Tchaj-wan na čínském válečném území spojeneckých mocností, čímž se Tchaj-wan vrátil do náruče své vlasti.

 

Otázka Tchaj-wanu je pozůstatkem občanské války v Číně. 1. října 1949 byla založena Čínská lidová republika (ČLR), která se stala nástupcem Čínské republiky (1912-1949) a Ústřední lidová vláda ČLR se stala jedinou legitimní vládou celé Číny. A poté, co se vládnoucí skupina KMT stáhla na Tchaj-wan, konfrontovala ústřední vládu s podporou zahraničních mocností, čímž vznikla otázka Tchaj-wanu. Vláda ČLR nahradila předchozí vládu Čínské republiky v situaci, kdy se Čína jako subjekt mezinárodního práva nezměnila a její svrchovanost a přirozené území se nezměnily. Vláda ČLR by měla požívat a vykonávat plnou svrchovanost Číny, která zahrnuje i svrchovanost nad Tchaj-wanem. Je nutné poznamenat, že v průběhu tří až čtyř desetiletí po roce 1949 sice tchaj-wanské úřady neuznávaly legitimní status vlády ČLR jako reprezentanta celé Číny, ale zároveň zastávaly stanovisko, že Tchaj-wan je součástí Číny a že existuje pouze jedna Čína, a stavěly se proti vytvoření „dvou Číny“ a „nezávislosti Tchaj-wanu“. V roce 1992 dosáhly obě strany Tchaj-wanské úžiny „konsensu z roku 1992“, jehož podstatou je, že „obě strany Tchaj-wanské úžiny patří k jedné Číně a budou společně usilovat o národní sjednocení“.

 

Politika čínské vlády vůči Tchaj-wanu je konzistentní a jasná. Tchaj-wanská otázka je v jádru hlavních zájmů Číny a její řešení je záležitostí samotného čínského lidu a čistě vnitřní záležitostí Číny. Národní sjednocení mírovou cestou je první volbou čínské vlády při řešení tchaj-wanské otázky, protože nejlépe slouží zájmům celého čínského národa, včetně našich krajanů na Tchaj-wanu, a nejlépe přispívá k dlouhodobé stabilitě a rozvoji Číny. Budeme pracovat s největší upřímností a vyvíjet maximální úsilí, abychom dosáhli mírového sjednocení. Budeme se snažit vytvořit široký prostor pro mírové sjednocení, ale nikdy nenecháme prostor pro separatistické aktivity „nezávislosti Tchaj-wanu“ ve všech formách. Úřady DPP zaujímají separatistický postoj a společně s vnějšími silami se podílejí na postupných provokačních akcích, jejichž cílem je rozdělit zemi. Výsledkem jednání úřadů DPP je napětí ve vztazích napříč průlivem a ohrožuje mír a stabilitu v Tchaj-wanské úžině a omezuje prostor pro mírové sjednocení. Některé síly v USA, které stále žijí v iluzi hegemonie a jsou uvězněny v myšlení studené války, trvají na tom, že Čínu vnímají a vykreslují jako hlavního strategického protivníka a vážnou dlouhodobou hrozbu. Dělají vše pro to, aby Čínu podkopaly a vyvíjely na ni nátlak, přičemž využívají Tchaj-wan jako pohodlný nástroj. V reakci na vměšování vnějších sil a velmi malého počtu separatistických elementů usilujících o „nezávislosti Tchaj-wanu“ a jejich separatistických aktivit se nevzdáme použití ozbrojené síly a vyhrazujeme si možnost přijmout jakákoli nezbytná opatření. Nikdo by si o oddělení Tchaj-wanu od Číny neměl dělat iluze. Nikdo by neměl podceňovat naše odhodlání, vůli a schopnost bránit svrchovanost a územní celistvost Číny.

 

Čínská vláda důrazně hájí zásadu jedné Číny. Zásada jedné Číny má jasný a jednoznačný význam, to znamená, že na světě existuje pouze jedna Čína, Tchaj-wan je neoddělitelnou součástí čínského území a vláda Čínské lidové republiky je jedinou legitimní vládou zastupující celou Čínu. V říjnu 1971 byla na 26. zasedání Valného shromáždění OSN přijata rezoluce č. 2758, která obnovila sídlo a všechna zákonná práva vlády Čínské lidové republiky v OSN. Tato rezoluce jednou provždy vyřešila politické, právní a procedurální otázky zastoupení celé Číny včetně Tchaj-wanu v OSN. Rovněž stanovila, že Čína má v OSN jedno jediné sídlo, takže neexistuje nic jako „dvě Číny“ nebo „jedna Čína, jeden Tchaj-wan“. Čína doposud navázala a rozvíjela diplomatické vztahy se 181 zeměmi včetně České republiky na základě zásady jedné Číny, která představuje všeobecný konsenzus mezinárodního společenství. Všechny země, které navázaly diplomatické vztahy s Čínou a všechny členské státy OSN by měly bezpodmínečně dodržovat zásadu jedné Číny a dodržovat rezoluci Valného shromáždění OSN č. 2758. Jakékoli pokusy o překroucení, znevěrohodnění nebo vyprázdnění zásady jedné Číny tím, že se k ní přidávají různé přívlastky a přípony, jsou nezákonné a neplatné.

 

Závěrem bych rád zdůraznil, že Čína nemá námitky proti rozvoji civilních hospodářských a obchodních vztahů mezi Tchaj-wanem a zeměmi, které s Čínou navázaly diplomatické vztahy. Ale jsme rozhodně proti jakékoli formě oficiálních kontaktů mezi těmito zeměmi a Tchaj-wanem. Doufám, že někteří lidé na české straně okamžitě přestanou manipulovat s otázkami souvisejícími s Tchaj-wanem, odstraní nepříznivé dopady a podniknou praktické kroky k udržení zdravého a stabilního rozvoje čínsko-českých vztahů.