Biden by se nepochybně raději takovému vyústění vyhnul, ale je pod obrovským tlakem ze strany demokratů i republikánů v Kongresu, aby v těchto sporech prokázal „odhodlání“, čímž by překonal katastrofickou ztrátu „důvěryhodnosti“, kterou Washington údajně utrpěl v důsledku debaklu v Afghánistánu. To, jak úspěšně Biden dokáže odolat tomuto tlaku, do značné míry určí, zda se USA vyhnou zavlečení do další válečné bažiny, a to takové, která by se mohla jevit jako mnohem smrtelnější než ta v Afghánistánu.

Tchaj-wanská krize má své kořeny na samotném počátku studené války. Po porážce nacionalistické strany (Kuomintangu) v občanské válce, která skončila v roce 1949 vítězstvím komunistů, generál Čankajšek a asi milion jeho stoupenců uprchli na ostrov Tchaj-wan – dlouho považovaný za provincii Číny – a založili tam Čínskou republiku (ROC). Na následujících třicet let Spojené státy uznaly ROC jako oficiální vládu Číny a vyzbrojily její armádu. Nicméně, za účelem dalšího obklíčení SSSR uznaly USA v prosinci 1978 lidovou republiku jako legitimní vládu Číny a přerušily oficiální vztahy s ROC. Stoupenci ROC v Kongresu, naštvaní tímto krokem, schválili zákon o vztazích s Tchaj-wanem (TRA) z roku 1979, který zavazuje USA, aby pokračovaly v prodeji zbraní ROC a byly připraveny v případě potřeby odolat jakémukoli násilnému pokusu změnit status ostrova. Ačkoli TRA v takovém případě nenařizuje automatickou intervenci USA, umožňuje takovou akci, pokud je to považováno za nezbytné pro ochranu americké bezpečnosti – tento postoj je ve Washingtonu známý jako „strategická nejednoznačnost“.

Od roku 1979 až do relativně nedávné doby se Spojené státy soustavně snažily zabránit tomu, aby se Tchaj-wan stal ohniskem napětí ve vztazích mezi USA a ČLR – sice prodávaly Tchaj-wancům stále sofistikovanější zbraně pro jejich obranu, ale odrazovaly je od jakýchkoli kroků, které by mohly vyvolat čínský útok a tím pádem vojenskou reakci USA. Postoj Washingtonu se však změnil, protože na Tchaj-wanu získala větší podporu Demokratická pokroková strana usilující o nezávislost. Její předsedkyně Cchaj Jing-wen je nyní prezidentkou a ČLR stále vehementněji hrozí vojenskou akcí, pokud by Tchaj-wan skutečně vyhlásil nezávislost. V reakci na zvýšenou čínskou vojenskou aktivitu na moři a ve vzdušném prostoru obklopujícím Tchaj-wan zintenzivnily USA dodávky zbraní na ostrov a uspořádaly v okolí vojenské manévry. Někteří jestřábi v Kongresu volají po odmítnutí „strategické nejednoznačnosti“ a její nahrazení pevným závazkem pomoci Tchaj-wanu v případě napadení Čínou.

Obě strany předpokládají, že jakýkoli větší střet by mohl vést k brzkému použití jaderných zbraní. Stejně jako Trump zvýšil Biden americkou vojenskou pomoc ostrovu a nabídl důrazné vyjádření podpory s tím, že americký závazek k obraně ostrova je „pevný jako skála“. Biden se zároveň 16. listopadu snažil uklidnit napětí v telefonickém rozhovoru se Si Ťin-pchingem. Ale navzdory pokusům o zmírnění situace je Biden pod obrovským tlakem zevnitř i zvenčí své administrativy, aby přijal tvrdší linii ohledně Tchaj-wanu a zavázal se podniknout vojenskou akci v případě jakéhokoli čínského postupu proti ostrovu. Washington považuje Tchaj-wan za zásadní článek ve svém řetězci aliancí obklopujících Čínu, a proto si prý zaslouží neochvějnou podporu USA. Pro ČLR to vše představuje neúnosné narušení její národní suverenity, takže to nutně povede ke zvýšení napětí – jakýkoli incident v regionu, byť sebemenší, zahrnující americké a čínské lodě a letadla, by se mohl rychle rozvinout v totální konflikt se značným rizikem jaderné eskalace.

Čínský prezident Si Ťin-pching přednesl mnoho projevů, ve kterých pohrozil vojenskou akcí, pokud Tchaj-wan vyhlásí nezávislost. Každá velmoc má své zájmy a toto je pro ČLR nepřekročitelná linie. Američtí jestřábi budou tak dlouho dráždit čínského draka a ruského medvěda bosou nohou, až se jednoho dne uskuteční masivní vojenské rusko-čínské cvičení v okolí Kuby nebo Venezuely. Teprve tehdy si snad uvědomí, jak je pro jiné velmoci nepříjemné, když jim chrastí zbraněmi na jejich dvorku.