Přesto se mi způsob, jímž hraje svou roli, nakonec většinou líbí. Výjimkou je jeho nakládání s institutem milosti prezidenta republiky. Zatím udělil několik málo milostí, všechny bezvadně odůvodněné. Ve srovnání s přístupem prezidentů Václava Havla a Václava Klause užívá svou pravomoc velmi málo. Pochybuji, že nízký počet udělených milostí je dán objektivní neexistencí opodstatněných žádostí. Jeho hodnotová měřítka pro chápání humanitárních důvodů k omilostnění jsou patrně velmi úzká.
Z vojny jsem si přinesl poznatek, že důstojníci mají „zelený mozek“ (tehdy jsme nosili jednobarevné zelené uniformy a boj proti oteplování planety nebyl v módě). Není to zpochybnění jejich inteligence, profesionality či lidské slušnosti, pouze konstatování, že mají jiná hodnotová měřítka než civilisté. Například jinak oblíbený velitel neváhal poslat před prokurátora vojáčka, který vyvážil velkou spotřebu času při cestě na východní Slovensko a zpět přetažením „opušťáku“ o dva dni. Lpění na bezpodmínečném plnění pravidel služby důstojníkovi nedovolilo se nad ním slitovat. Čtenář, který se zná s panem prezidentem zblízka, mě přesvědčuje, že jakékoli úvahy o jeho přístupu k institutu milosti jsou zbytečné, protože jeho zásady jsou neměnné. Mne ale poznamenal dlouholetý styk s bývalým přítelem Johnem Bokem, jenž i v beznadějných případech uplatňoval zásadu „nezkusit byl by hřích“. Ostatně prezident Miloš Zeman s odvoláním na Winstona Churchilla tvrdil, že „jen idiot nemění názory“. Náš současný prezident ale na idiota skutečně nevypadá.
Dlouholetá praxe mě přivedla k jistotě, že systém trestního řízení nevylučuje vznik přehmatů, neřkuli přímo justičních zločinů, a soustava opravných prostředků nezaručuje spolehlivě jejich nápravu. Stát by proto měl mít pojistný ventil, který umožní nápravu justičního selhání, nenapravitelného standardními postupy. Názorným příkladem může být osud Jiřího Kajínka, v jehož prospěch podali nezávisle na sobě tři ministři spravedlnosti neúspěšné stížnosti pro porušení zákona, ale na svobodu se dostal teprve tehdy, když nějaká vyšší moc osvítila prezidenta Miloše Zemana, aby ho omilostnil, ač jinak s pravomocí udělovat milost nakládal přímo humpolácky.
Dále mě praxe přivedla k poznání, že trest odnětí svobody dopadá nejen na odsouzeného, ale i na jeho okolí. Lide, kteří nemají s jeho trestnou činností nic společného, mohou utrpět škody, jejichž společenská závažnost v jednotlivých případech může převážit nad škodlivostí spáchaného trestného činu. Náprava nastane teprve po návratu odsouzeného na svobodu, ale standardními soudními postupy ji nelze v pravý čas dosáhnout. V tomto případě se nežádá, aby prezident zpochybnil rozsudek, ale aby soucitem uvedl primární a sekundární společenské škody do snesitelného poměru. Současně to je pro prezidenta přímo božský dar: stává se dárcem štěstí trpícím lidem.
Protože jsem generála Petra Pavla nevolil, nechtěl jsem se na něj obracet s žádostmi o milost. Ale shodou náhod jsem se setkal se sympatickým prvňáčkem s pozoruhodným společenským vystupováním, jenž si stěžoval, že se mu stýská po uvězněné mamince. Uvědomil jsem si, že je zhruba ve stejném věku, v němž jsem byl já, když mého tátu odvleklo Gestapo do koncentráku, a udělal jsem výjimku. Věděl jsem, že pan prezident Petr Pavel zamítl již dvě žádosti o milost pro jeho matku s obvyklým vysvětlením, že neshledal humanitární důvody pro omilostnění paní odsouzené. Doručení vlivným politikem do jeho vlastních rukou nemělo na jeho postoj vliv.
Ale oslovil jsem pana prezidenta žádostí, formulovanou jako žádost o milost pro dítě, tedy aby dítěti vrátil mámu. V odůvodnění jsem upozornil právě na důležitost vedlejších škod, způsobených odnětím svobody odsouzenému. Prvňáček si nějaké stopy dočasné nepřítomnosti matky do života určitě odnese. Kromě toho jsem uvedl „příběh ze života“ o případu, v němž pan prezident Václav Klaus při rozhodování o žádosti o milost zohlednil potřeby dítěte. V tomto případě se Spolek Šalamoun zabýval prohnanou podvodnicí, která vykonávala trest společně s tříletou dcerou v oddělení pro matky s malými dětmi. Dcera by musela po dosažení věku tří let věznici opustit, ale matka neměla rodinné zázemí, proto by dítě skončilo v dětském domově. Spolek Šalamoun požádal proto prezidenta republiky o milost. Než došlo k rozhodnutí, dověděli jsme se , že odsouzená před námi zatajila další závažnou trestnou činnost. Proto jsme s omluvou prezidentovi republiky žádost o milost vzali zpět. Avšak čas šel dál. Holčička překročila hranici tří let. Tehdy podala novou žádost o milost ředitelka věznice. A pan prezident Václav Klaus vyhověl, takže dítě opustilo věznici společně s matkou, která by si jinak ve vězení pobyla ještě hodně dlouho.
Státní úředník, vybavený pravomocí, má povinnost ji využívat. Prezident je nejvyšší státní úředník. Ze zkušenosti usuzuji, že mezi stovkami zamítnutých žádostí o milost by se nejspíš našly další, jimž by prezident s jiným uspořádáním hodnotových měřítek mohl vyhovět. Rád bych se proto dožil zvýšení zájmu pana prezidenta Petra Pavla o tuto agendu, popřípadě jeho většího pochopení pro lidské utrpení. Neexistuje žádný objektivní důvod, pro který by se měl k strádajícím lidem chovat hůř než Václav Klaus, s jehož přístupem k institutu milosti bych byl absolutně spokojen, kdyby zejména během druhého mandátu byl přece jen o trochu štědřejší. Zanedbávání agendy milosti prezidenta republiky bez objektivně daných důvodů zavání svévolí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
