Krize kolem Íránu pramení z desítky let trvající snahy této země získat prostředky na výrobu jaderných zbraní a ze stejně odhodlaného úsilí USA a Izraele tomu zabránit. I když íránští vůdci soustavně popírali, že by usilovali o jadernou bombu, dlouho se snažili o tuto technologii, aby zvýšili své zásoby vysoce obohaceného štěpitelného uranu. Aby toho dosáhli, zvládli technologii obohacování uranu pomocí plynových odstředivek a nainstalovali jich stovky v různých zařízeních. Za prezidenta Baracka Obamy byly vzdušné a raketové útoky na tato zařízení stálým tématem amerických a izraelských vojenských diskurzů, ale Obamovi a jeho týmu se spolu s diplomaty z Británie, Francie, Německa, Číny a Ruska podařilo vyjednat dohodu s Teheránem – společný komplexní akční plán neboli JCPOA – který vyústil v pozastavení většiny operací centrifug výměnou za zrušení ekonomických sankcí.

Během kampaně v roce 2016 Donald Trump odsoudil JCPOA jako „strašnou dohodu“ a jako prezident od dohody odstoupil. Současně nařídil kampaň „maximálního nátlaku“ na Írán sestávající z tvrdých ekonomických sankcí, přičemž trval na tom, že právě ony donutí Teherán vrátit se k jednacímu stolu a přijmout dohodu, která by se mu více zamlouvala. Místo toho se Íránci snažili donutit Trumpa vrátit se zpět k JCPOA prostřednictvím diplomatických kontaktů s ostatními signatáři paktu, a když to selhalo, začali obnovovat svůj program obohacování. Prezident Biden se zase zavázal, že se znovu připojí k JPCOA, a jeho nejvyšší diplomaté se setkali se svými íránskými protějšky ve Vídni. Ale Íránci, kteří sledovali, jak Spojené státy porušují své sliby za Trumpovy administrativy, jsou znepokojeni návratem k dodržování JCPOA bez předchozího zrušení sankcí, a tak se jednání ukázala jako obtížná.

Ve Vídni nyní probíhají snahy o vyřešení těchto rozdílů a v poslední době zde existují určité náznaky pokroku. Pokud však tato jednání selžou, bude Biden čelit obrovskému tlaku ze strany izraelských vůdců a členů obou stran v Kongresu, aby zastavil íránský program obohacování pomocí vojenské akce. Izraelští a američtí analytici často mluví o „chirurgickém úderu“ s cílem zničit tato jaderná zařízení, ale jakákoli taková akce bude pravděpodobně vyžadovat mnohonásobné letecké a raketové útoky k překonání íránské protivzdušné obrany a zničení všech podezřelých zařízení (některá umístěná pod zemí), což může vést k masivním civilním obětem. Íránci se také pravděpodobně zapojí do celé řady odvetných kroků, které možná vyvolají požár v celém regionu.

V aktuálních třech krizových situacích (Ukrajina, Tchaj-wan, Írán) je možné rozeznat společné prvky. V každém případě je Bidenova administrativa testována zahraničními vůdci, kteří se domnívají, že jejich země byly Západem – a zejména USA – dlouho šikanovány, a nyní se cítí dostatečně mocní, aby asertivně vzdorovali Washingtonu. Kromě toho je důležité poznamenat, že tento asertivnější postoj zaujali dlouho před nedávným debaklem USA v Afghánistánu. Putin své argumenty pro akci na Ukrajině formuluje již několik let a íránské vedení urychlilo svůj program obohacování navzdory drtivým americkým sankcím. Argument, že poté, co přenechal Kábul Talibanu, musí nyní Washington obnovit svou pošramocenou „důvěryhodnost“ tím, že prokáže tvrdost, by mohl snadno vyústit v překotnou vojenskou akci. 

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele