Jak je známo z minulosti, sankce fungují jen zřídka (pokud vůbec). Aby uspěly, musí nejen způsobit ekonomické škody, ale také změnit politické chování cílových vlád. Ani jedno však není vůbec přímočaré. Navrhnout sankce, které poškodí Rusko, avšak nikoliv jiné evropské ekonomiky, je velmi obtížné.

Dosud bylo zavedeno především zmrazení aktiv a vyloučení některých bank ze systému plateb Swift; zabavování majetku a zákaz cestování pro některé elity a oligarchy; a limity letů Aeroflotu. Nic z toho neochromí ruskou ekonomiku, navzdory fantazijním tvrzením západních vůdců. Navrhované sankce vůči ruské centrální bance ji mohou zasáhnout mnohem hlouběji. Zatím není jasné, jak daleko přesně zajdou. Ale zmrazení ruských zámořských měnových rezerv ztíží centrální bance bránit hodnotu rublu a dodávat devizy komerčním bankám.

Je nepravděpodobné, že by to zhroutilo ekonomiku, jak někteří zastánci navrhují, ale mohlo by to mít významné a dalekosáhlé důsledky. Je to však právě hrozba obchodu, která pravděpodobně povede západní vlády k tomu, aby se vyhnuly úplnému zmrazení – omezí přístup Ruska k devizám, ale zcela jej nepřeruší. Důvod je jednoduchý: Rusko není minoritní ekonomika. Západní země, firmy a banky s Moskvou hodně obchodují. Rozsáhlé sankce budou mít přirozeně zpětný účinek. Proto bude obtížné, ne-li nemožné, zavést přísnější opatření.

Skutečnou „explozivní“ možností by bylo embargo na vývoz energií, který tvoří více než polovinu celkového ruského exportu. Ale vzhledem k tomu, že Evropa spoléhá na Rusko asi ze čtvrtiny své ropy a více než třetiny svého plynu, podnítilo by to také masivní inflaci a vyvolalo hospodářskou recesi na Západě. Ceny už kvůli konfliktu vzrostly, což dále poškodí domácnosti zmítající se v rekordně vysokých cenách energií. Vypovídá to například o tom, že Německo „zrušilo certifikaci“ plynovodu Nordstream-2, ale ne potrubí, přes které získává stávající dodávky.

Stejně tak se zdá, že západní vlády nejsou schopny se dohodnout na úplném zablokování Ruska ve Swiftu, protože by to způsobilo potíže i západním bankám. Jak by Německo bez Swiftu platilo za ruský plyn? A pokud nebude moci platit, bude plyn nadále proudit? Jak by mnoho dalších západních podniků pracujících v Rusku nebo obchodujících s Ruskem provádělo platby?

Navzdory své agresivní rétorice se západní lídři obávají vytváření dalších problémů pro ekonomiky, které se již nyní snaží vzpamatovat z hluboké recese způsobené pandemií Covid-19. Je těžké se ubránit dojmu, že západní vlády, které se dostaly do konfrontace s Ruskem, si nyní uvědomují, že mají velmi omezené možnosti. Nicméně, i když Západ dokáže najít způsoby, jak Rusko vážně ekonomicky poškodit, stále to neznamená, že sankce budou „fungovat“. Aby byly skutečně účinné, musí také změnit chování ruské vlády. A právě zde se logika sankcí často hroutí. Je pozoruhodně vzácné, aby západní politici vysvětlovali, jak přesně se má „ekonomická bolest“ přetavit na „politický zisk“. A vyhlídky v tomto konkrétním případě nevypadají slibně.

Zásadním problémem je, že sankce jsou založeny na pochybném chápání lidského chování. Jsou v podstatě liberálním nástrojem, který vychází z předpokladu, že každý člověk má svou cenu: když na vás uvalím ekonomické náklady, zrevidujete analýzu nákladů a přínosů svého postupu a podle toho změníte své chování. Ve skutečném světě je však mnoho režimů a jejich podporovatelů ochotno snášet kolosální ekonomické náklady, aby dosáhli svých politických a bezpečnostních cílů. Režim strany Baas Saddáma Husajna raději viděl zničení irácké ekonomiky a společnosti, než aby se vzdal moci. Režim Fidela Castra odolává americkému embargu po celá desetiletí. Írán utrpěl vážné ekonomické škody v důsledku západních sankcí, aniž by se vzdal svého jaderného programu.

„Naivní teorie“ sankcí předpokládá, že ekonomické utrpení přinutí obyvatelstvo povstat proti svým zlým vůdcům. Ale to se stává zřídka, pokud vůbec. Ekonomické utrpení má spíše tendenci fragmentovat a oslabovat populaci, která je zaměstnána bojem o přežití a více závislá na vládní pomoci. Vladimir Putin je mocný lídr, jehož vzestup vychází ze širokého odporu proti důsledkům neoliberální „šokové terapie“, kterou na Rusko uvalil Mezinárodní měnový fond po rozpadu Sovětského svazu. Za prozápadního prezidenta Jelcina bylo veřejné bohatství vybudované za komunismu drancováno oligarchy, zatímco ruský lid trpěl. Do roku 1998 klesl HDP o 45 %, úmrtnost vzrostla o 50 %, vládní příjmy se snížily téměř na polovinu a kriminalita se zdvojnásobila.

Putin se dostal k moci slibem zastavit a zvrátit národní úpadek Ruska. Za prvních sedm let ve funkci se reálné mzdy zdvojnásobily (i když z nízkého základu). S využitím prudce rostoucích příjmů z ropy Putin stabilizoval ekonomiku a splatil zahraniční dluh, čímž znovu potvrdil ruskou suverenitu. Zkrotil oligarchy, uvěznil nebo poslal do vyhnanství každého, kdo by neuznával nadvládu státu a obnovil stabilitu a míru národní hrdosti vyčerpaného a demoralizovaného lidu. To je důležité si uvědomit – ne proto, abychom Putina chválili, ale abychom pochopili, proč jeho popularita zůstala vysoká, dokonce i pod sankcemi.

Ruský ekonomický pokles od roku 2014 – většinou způsobený klesajícími cenami ropy, i když umocněný sankcemi – připravil Putina o část popularity. Ale bylo to více než kompenzováno vzestupem nacionalistické podpory. Po anexi Krymu se Putinova oblíbenost zvýšila z 65 % v lednu 2014 na 86 % v dubnu 2014 a zůstala nad 80 % po další dva roky. Velká většina Rusů dnes viní Západ z krize na Ukrajině, zatímco dvě třetiny mají ze sankcí jen malé nebo žádné obavy. Putinův režim si navzdory autoritářským opatřením zachovává širokou podporu lidových mas. Západní lídři si o jeho oblíbenosti mohou nechat jen zdát: popularita Bidena je 42 %, Macrona 40 % a Borise Johnsona pouhých 25 %.

Sankce jsou až příliš často uklidňující, ale nebezpečnou iluzí: když se zdá, že diplomacie selhává a státy nejsou ochotny riskovat válku, je potřeba něco jiného – a to něco jsou sankce. Ale to, že se něco musí udělat, neznamená, že to „něco“ bude fungovat. Embarga jsou válečnou zbraní, často devastují cílové populace a eskalují konflikty, spíše než aby je řešily mírovou cestou. V reakci na poslední sankce Putin uvedl ruské jaderné síly do nejvyšší pohotovosti. Zdá se nepravděpodobné, že by je nasadil. Realita je ovšem taková, že sankce Rusko z Ukrajiny nevytlačí a Západ není ochoten nechat se přímo zatáhnout do války s jaderně vyzbrojenou mocností.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele