Filip Němec: Highway to Hell

18.12.2014 19:00 | Zprávy

Od mostu z Holešovic se táhne dlouhý sopel aut. Pod muzeem, ve stínu soustředěné a klidné renesance, vrčí a dáví světu puch ta smečka plechovek. Jakoby nějaký zlomyslník vylil tuny asfaltu právě sem, k břehům jižních moří, na oči bohům a hrdinům dávných příběhů. Namísto stop v písku jen koleje vyhloubené do silnice, obrázek zuřivého nepokoje doby.

Filip Němec: Highway to Hell
Foto: Hans Štembera
Popisek: Silnice, ilustrační foto

A o kus dál a později, na té samé cestě, ve tmě a kouři stojí auta. Jiná a přece ta samá. Rudá světla a pach plynu, masky smrti a miliony mšic. A všude jejich krev. Jen ji setřít stěrači. Kdesi na rampě u Mladé Boleslavi se teď také metá losem života a smrti. Historie přichází, v jiné podobě, ale stejně naléhavě, byť jen nemnozí a mšice jsou s to ji nahlédnout. Highway to Hell.

O tom, jak neúnosný začíná být život v metropolích, vypovídá jako první automobilový provoz. Stačí porovnat dvě fotografie jakéhokoli místa v rozdílu jednoho století. Na té první budou patrně zachyceni lidé korzující ulicí lemovanou stromy, na té druhé mnoho lidí nebude, zato ulice bude lemována zaparkovanými vozy. Hluk a zápach se do obrázku nevejdou, je třeba si je domyslet.

Idea průmyslníka Forda našla dokonalé naplnění, neboť dnes si již skutečně může auto dovolit každý. Tím byl naplněn i Gillesem Lipovetským založený pojem „demokratizace luxusu“. Ano, luxus už nemůže být víc demokratický, když skutečně každému je dopřáno mnohonásobně překonávat rychlost vlastního těla, činit tak nepřetržitě, v příjemném a bezpečném prostoru a bez zvláštních omezení devastovat a umenšovat prostor veřejný.

Problémem je vymizení kritické distance, která by umožnila civilizaci sepnout záchrannou brzdu. Ty dvě fotografie jednoho místa v rozdílu jednoho století totiž působí docela nenápadně. Je to jako s hrou najdi deset rozdílů. Příliš jsme si zvykli na to, že mít auto je normální. A že je normální autem popojíždět, parkovat ho podél ulic, vjíždět s ním na chodníky, trávníky. Možná by člověk svým autem nejraději vjel i do obýváku, což potvrzují domy, v nichž garáže tvoří jakési samostatné pokojíčky pro „miláčky na čtyřech kolech“.

O ztrátě soudnosti ve vztahu k automobilovému provozu velmi přesně referoval film dokumentaristy Martina Marečka Auto*Mat. Na několika scénách se ukázalo, jak nemyslitelný se stal svět bez aut. Reakce na režisérovu výzvu k omezení provozu šly od naprostého nepochopení, asi jako by osloveným byla předložena k řešení extrémně složitá matematická rovnice, přes pobavený smích až k agresi, připomínající dokonce i výslovně („Tak se vrátíme na stromy, nebo co?!“) běsnění vydrážděných šimpanzů. Všechny reakce byly apriorní, nikdo z těch, kteří byli vyzváni k zamyšlení, se zamyslet nehodlal.

Kromě ztráty soudnosti, jež v sobě nese auto*matické přijetí statu quo, je tu ještě jedna strana problému. Strana temná a chaotická. Tu pro mě nejlépe vystihl, jakkoli se o motivaci autora můžeme přít, Theodor Pištěk na jednom svém slavném obraze. Je na něm zachycen závodní vůz uprostřed kvetoucí louky, uprostřed kopretin a zvonků. V širokém okolí není nikdo a nic jiného než vůz, tráva a květy. Na konci roku 2010 se v Rudolfinu konala výstava nazvaná Decadence Now, měla být přehledem toho, co se v současném umění myslí dekadencí. Řekl bych ale, že skutečná dekadence byla k vidění až o několik let později ve Veletržním paláci, právě na retrospektivní výstavě Theodora Pištěka. Lebka, byť postmoderně osázená hřeby, nemůže vyjádřit kategorii smrti lépe než benzín odkapávající z motoru formule přímo do mraveniště. Automobilový nadšenec tak svým obrazem předložil „nejasnou zprávu o konci světa“, když položil smrt na barevné květy a vybídl všechny k radostné koupeli ve vlastní krvi. Jako by se před námi opět otevírala exotická kultura, Aztékové pořádající květinové války coby radostnou cestu k sebedestrukci. Slunce už k tomu neozařuje pyramidy, ale odráží se v naleštěném reflektoru automobilu.

Je třeba si ten novodobý symbol vanitas nezapírat. A to by mohl být první krok k naději. Pěší krok. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: literarky.parlamentnilisty.cz

Ing. Martin Kolovratník byl položen dotaz

Proč jste si vybral za terč zrovna Feriho?

Já ho nehájím, dostal, co si zasloužil, ale ukažte mi stranu, která ve svých řadách neměla někoho, kdo byl čelil trestnímu stíhání nebo nebyl odsouzen? Je to přeci i případ ANO, kde dokonce v čele stál trestně stíhaný člověk a nikomu to nevadilo. Navážet se pak do jiných mi přijde z vaší strany dost...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Hampl: K volebním podvodům

11:34 Petr Hampl: K volebním podvodům

Druhý pohled Petra Hampla