Dva takové experimenty, kterým by měli občané České republiky věnovat zvýšenou pozornost, se odehrávají přímo před jejich očima. Za prvé euro. Nemine den, aby někdo z českého mediálního a politického establishmentu nehoroval pro přijetí společné měny. Za všechny například nedávná slova ministra pro evropské záležitosti, který mimochodem sám sebe považuje za „eurohujera“, Martina Dvořáka: „Jsem nadšený stoupenec eura – a myslím si, že už před dvaceti lety na něj bylo pozdě. Podívejte se na Slovensko, má tam podporu 84 procent veřejnosti, to znamená, jeho přijetí nezpůsobilo ránu národní ekonomice, ba naopak… Není důvod, aby to v Česku bylo jinak.“ (Respekt)

Ano, podívejme se na Slovensko, v tom má ministr pravdu. Asi proto, že je euro na Slovensku takový zázrak, který všichni podporují, žije přes sto deset tisíc Slováků v korunových Čechách. Slovensko od přijetí eura záhadně přestalo konvergovat k EU a konvergenční nůžky mezi ČR a Slovenskem, které se měly co nevidět uzavřít, se opět dramaticky rozevřely. Zatímco ČR je na více než 90 %, Slovensko nedosahuje ani 70 % průměrné evropské ekonomické úrovně. To není zrovna ukázka nezpochybnitelného úspěchu. Nastat měl také masivní příliv zahraničních investic. Nenastal. Přímé zahraniční investice na Slovensku naopak stagnovaly a v posledních letech jejich objem dokonce klesá. V korunovém Česku naopak rostl. Důležité není to, co si lidé myslí a říkají v průzkumech, ale to co se skutečně děje a jak se reálně lidé chovají. V tom jsou data nekompromisní.

Podobným přirozeným experimentem je ale také aktuální dění v dovolenkovém Chorvatsku po přijetí společné měny, jakkoli je podivně zveličené bulvárními médii, skoro by člověk řekl, že na objednávku. Denně slyšíme, co a jak v jadranské zemi po vstupu do eurozóny zdražilo. To stejné proběhlo na Slovensku a proběhne i u nás, pokud se nebudeme přijetí eura bránit, tak jako doposud. I přes aktuální vysokou inflaci, koruna funguje dobře a lidé to naštěstí vědí. I proto politici Dvořákova typu stále bezradně tvrdí, že „sklízíme dědictví Václava Klause, který diskurz nastavil tak, že v Bruselu nám kazí naši národní suverenitu“, a šíří v rozhovorech nesmysly o tom, jak bývalý prezident místo poděkování za práci českým bruselským diplomatům prý řekl „že jsou vlastizrádci“.

Regionální politik ODS Ondřej Šimíček přinesl v dvořákovském duchu na Twitteru „analýzu“ českého zdrženlivého postoje k EU. Nízká podpora EU není prý zaviněna jí samotnou, ale: všemi politickými reprezentacemi, včetně našeho klausismu…; nekritickými „eurohujery“ jejichž fanatismus a neochota přiznat chyby naší evropské rodiny provázená hloupou demagogií často znechutí i lidi, kteří EU jinak akceptují; dlouhá léta trvající ignorací kvalitní vnitrounijní diplomacie a komunikace nesporných přínosů EU pro život každého občana ČR.

Dikce je stále stejná, napříč režimy. Když bychom to chtěli historicky zkarikovat, řekli bychom asi, že systém je v pořádku, za vše mohou zastydlí urputníci; dětská nemoc levičáctví a trockisti; a nakonec bychom přidali trochu sebekritiky do vlastních řad a směrem k soudruhům, kteří uvelebení ve svých funkcích zpohodlněli a ztratili revoluční zápal a nedostatečně vysvětlují přínosy našeho zřízení lidu...

Ale tím jsem trochu uhnul od oněch přirozených experimentů, snad to žánr glosy unese. Tím druhým, o kterém jsem chtěl psát, je migrace. Není asi lepších argumentů k současným reformám unijních migračních pravidel, než jsou záběry ze zdivočelých francouzských měst. Někdo kdesi napsal nebo pronesl trefnou větu, že Unie nelegální migraci vyřešila tak, že ji „zlegalizovala“, to je zcela přesné.

Všichni ty obrázky z Paříže máme před očima, všichni potkáváme „české Slováky“ ale na Slovensku už ne „slovenské Čechy“, všichni můžeme číst zprávy z Chorvatska a někdo třeba může nahlédnout i do statistických ročenek, dřív než se nechá unést prvoplánovými výsledky průzkumů. Máme to zkrátka vše před očima. Jen to chce je mít otevřené a chtít vidět. 

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause