V jednom z předvolebních komentářů jsem napsal, že v přímé volbě prezidenta se díky četným ohlasům na sociálních sítích, na nichž se lidé chlubili rafinovanými výhrůžkami svým rodinným příslušníkům (když budou volit Babiše, nepůjčím jim vnouče), reálně projevil jeden ze základních problémů, s nimž se nejsou zastánci plánované korespondenční volby schopni vypořádat. Je jím zaručení tajného hlasování a zamezení podobným praktikám – nátlaku na rodinné příslušníky, kteří chtějí volit podle svého. Příznivci přímé volby nad tímto argumentem často mávají rukou.

Není to argument ani zdaleka jediný, IVK se jim obšírně věnoval na loňském semináři ve sněmovně (více ZDE) stejně jako jedním z vydání svého Newsletteru (ZDE). Tento text proto nemá ambice vyčerpávajícím způsobem všechny argumenty znovu opakovat.

Druhým zásadním důvodem pro zachování stávajícího systému voleb je jednoduše fakt, že perfektně fungují. A proč zbytečně měnit něco, s čím nejsou žádné problémy. Skutečnost, že již tak záhy po uzavření volebních místností jsme znali budoucí hlavu státu a že výsledky nikdo nezpochybňuje, je obrovskou a nespornou hodnotou. Prezidentská volba to díky pouhým dvěma kandidátům a jednoduchosti sčítání hlasů ukázala naprosto krystalicky. Proti tomu stojí skandály a problémy s korespondenčními hlasy v USA, Brazílii, ale také například v sousedním Rakousku. Korespondenční volba vnáší do politického a veřejného prostoru další prvek nestability a zavdává oprávněné důvody k pochybnostem a ke ztrátě důvěry ve férovost voleb, a tím i demokracie.

Jde o zcela zbytečný hazard, motivovaný pouze vidinou balíku liberálních hlasů Čechů, pobývajících v zahraničí. Jak někdo správně podotkl, právě pro hlasy Slováků, žijících stejným způsobem u nás, si sem do volebního štábu Petra Pavla přijela prezidentka Čaputová.

Dnešní podivný návrh na zavedení jednodenního hlasování ani korespondenční volba, která s touto snahou zřejmě úzce souvisí, přitom nevyvěrají z žádné, byť i sebemenší veřejné debaty na toto téma. Přesto bude korespondenční volba nejspíš bez většího zájmu veřejnosti přijata ke škodě nás všech. Nic na tom nezmění ani nový prezident republiky. Ten s přijetím korespondenční volby koneckonců souhlasí.

Na závěr něco lehčího. Filatelisté mezi námi zbystřili a byli asi i zklamáni v okamžiku, kdy začala být řeč o poštovní známce s novou hlavou státu. Zvolený prezident se ke známce se svým portrétem stavěl poněkud rezervovaně. Prý nechce, aby jeho obličej byl na každém rohu. On nechce, aby jeho obličej… No, pan Pavel ještě ani není prezidentem, a už odmítá a staví se proti kdečemu. Opravdu musíme v dnešní době zpochybňovat pomalu každé dědictví našich předchůdců a každou (hezkou) tradici?

To, že se budoucí hlavě státu obecně nelíbí, že by prezident měl být na poštovní známce, může být pochopitelné, je to nějaký modernizační postoj, obecná změna, se kterou člověk nemusí souhlasit, ale vychází z nějaké logiky, v tomto případě z logiky „pokroku“. Ale že on nechce, aby právě jeho obličej byl všude, to je něco úplně jiného. Tuším, že Aristotelovi vkládá jedna z románových postav Milana Kundery do úst větu, kterou měl řecký filozof pronést směrem k otrhanému kynikovi, jehož potkal na náměstí: „Skrze díry v tvém plášti zřím tvou ješitnost.“ I skromnost a civilnost může být svého druhu pýchou. Prezident není Petr Pavel, ale Petr Pavel je prezident. Tedy teprve bude.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause