I já bych rád tento týden učinil přípodotek ke slovenským volbám, i když je přede mnou na těchto stránkách prakticky vyčerpávajícím způsobem analyzoval v pondělí Jiří Weigl a o den později Ivo Strejček. Mé poznámky budou subtilnější a okrajovější, možná obecnější.

Po období nestability a chaosu Slováci prokázali, že jsou většinově racionálně uvažující. Odmítli dalšího neznámého „spasitele“ vytaženého z klobouku a raději dali přednost známému a třeba i ušpiněnému před novým čistým, o kterém po zkušenosti z posledních let lépe než kdokoli jiný vědí, že neznamená automaticky lepší. Někdo by mohl říct, že dali přednost, jak říkají Anglosasové, „devil we know“.

Slovenské volby a jejich hlavní souboj byly prakticky dokonalou demonstrací toho, co označuji za nové politické štěpení se vším, co s tím souvisí. Na jedné straně stáli konzervativci, v tomto případě levicoví, proti nim liberálové. Liberálům vyjadřovali sympatie obvyklé skupiny, domácí i zahraniční média a liberální politici za hranicemi, za konzervativce se naopak stavěly konzervativní hlasy bez ohledu k dřívějším (i dnešním) rozdílným pohledům v ekonomických otázkách – Klaus, Zeman, Orbán…

Typický byl i likvidační způsob „debaty“ liberálního politicko-mediálního kartelu bránícího se „populismu“. Přesně to ukazují slova Magdy Vášáryové v článku s příznačným názvem „Černobílý zápas demokraté prohráli“ v Právu. „Progresivní a proevropští voliči si neuvědomili, že je to znovu černobílý zápas. Ano, nebo ne. A bohužel rozložili síly. Nepochopili, že v těchto volbách nešlo o programy, o hodnotové nastavení. Šlo pouze o zápas porazit Fica a jediný, kdo měl šanci ho porazit, byl pan Šimečka,“ prohlásila po volbách Vášáryová. Další politický souboj tak liberálové z běžného střetu o politické otázky, o otázky správy věcí veřejných, povýšili na souboj dobra a zla, které personifikovali do jedné osoby – antiFico, podobě jako antiBabiš, antiOrbán nebo antiTrump.

Lidé, kteří před lety s obdobným nadšením, jako projevovali dnes směrem k Progresivnímu Slovensku, volili hrozen stran, které zemi dovedly přes všechny jeho likvidačními kauzy a zátěž zpět k Ficovi, jsou prakticky titíž. Šanci opakovat svůj pokus s jiným obsazením nedostali. To je legitimní a měli by to přijmout. Bohužel to nepřijmou. Likvidační povaha politického střetu – „buď, anebo“ – kterou mu tito lidé dávají, je varovná. Liberální kartel se bude populistické revoltě, která na Slovensku získala volbami konkrétní podobu, samozřejmě všemožně bránit.

Konzervatismus proto (nejen z těchto důvodů) člověku velí jistou zdrženlivost v očekávání a střízlivost v projevech kladných emocí z volebních výsledků. Robert Fico není rozhodně andělem, ale stejně tak není ani ďáblem, za kterého byl a je vydáván.

Neznámým fenoménem jsou nesmyslně extenzivní reakce a hodnocení slovenských voleb nebo kvality kampaně přicházející vrchnostensky z Prahy, zejména pak od prezidenta republiky. Což bohužel pokračuje i po volbách. Na Slovensku na to opravdu nikdo nečeká. Vzájemné vztahy obou bývalých součástí společného státu to poškodí mnohem víc, než kolik to může přinést „plusových bodů“ od těch, pro které jsou tyto věty originálně vyslovovány.

A tím se dostáváme ke středoevropské spolupráci. Tu se podařilo zejména zdůrazňováním rozdílného přístupu k válce na Ukrajině umrtvit. Po slovenských volbách bude pravděpodobně visegrádská spolupráce dřímat dál. A to přestože stále existuje celá řada otázek, ve kterých jsou naše zájmy přirozeně blízké – jako například migrace. Štěpící téma Ukrajiny však, k radosti evropských velmocí, vítězí. Česká republika dává od příchodu nové vlády ostentativně najevo, že ona o spolupráci, která by alespoň trochu vyvažovala tradiční velké váhy Unie, nemá zájem. Po slovenských volbách se tak definitivně nejslabším článkem V4 stáváme my.

A ještě dva poslední dodatky na okraj. Předseda Progresívního Slovenska kritizoval Andreje Babiše (ZDE) za jeho podporu Fica a Pellegriniho na síti X s tím, že v době, kdy expremiér zveřejnil své video, již na Slovensku platilo tzv. předvolební moratorium a kampaň tak byla zakázaná. Pomine-li že je to nesmysl a že pro českého politika na jeho sociální síti (na které se navíc moratorium podle všeho nevztahuje vůbec) opravdu slovenské zákony neplatí, zaujme jiná věc. A sice ono vlastní moratorium. To v době, kdy platí možnost korespondenční volby (jíž je Šimečka přirozeně zastáncem) a část voličů hlasuje v úplně jiný okamžik a na základě zcela jiných informací a nálady než voliči ve volebních místnostech, vlastně trochu postrádá smysl.

„Výsledek slovenských voleb je pro nás varováním i poučením,“ napsal na síti X ministr vnitra Rakušan a pokračoval. „Obavy lidí, kteří žijí často na periferii zájmu, nemusejí mít reálný základ, ale nejsou proto méně skutečné. Pokud chceme udržet v Česku liberální demokracii, musíme vysvětlovat její výhody i těm, kdo z nich v současné době neprofitují, nebo jen málo. Lidem ve vyloučených lokalitách, lidem chudším, zklamaným…“

Toto bezděčné přiznání, že zájmy různých lidí se liší a že podle toho i volí, bychom si měli zapamatovat. Jednak proto, že na síti se už teď rozbíhá dosti nechutná debata, jak donutit „ty druhé“ ke změně jejich postojů a k poslušnosti. A jednak proto, že až doposud jsme byli přesvědčování, že liberální demokracie je dobrá pro všechny. Evidentně není a je užitečné vědět, že si to uvědomují i její epigoni, jak s jistou prostoduchostí nechtěně ukázal právě ministr vnitra. Může to totiž leccos naznačit o tom, jak bude dál vypadat jejich vypořádávání se s „populistickou revoltou“.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause