Poukazovat na pokrytectví elit, které na klimatických summitech kážou něco, co nejsou samy ochotné dodržovat, a dokonce si pro své pleasure flights soukromými tryskáči sjednávají lepší daňové podmínky, zatímco lety pro obyčejné lidi zatěžují (odkaz), asi cenu má. Má cenu ukazovat na elitářsky přezíravý přístup k obyčejným lidem v okamžiku, kdy se díky konkurenci na liberalizovaném trhu s leteckou přepravou stalo masové létání běžnou součástí životů evropské střední třídy, a nikoli pouze záležitostí úzké vrstvy nejbohatších lidí.

Nenechávejme si ale vnutit názor, který na pozadí kritiky Leyenové prosvítá, a sice že létání je něco, za co je potřeba se dnes stydět, veřejně se kát a politikům jej vyčítat z jiných než úzce výdajových důvodů. Že je to horší způsob dopravy, než kterýkoli jiný.

Bylo by snad pro nás lepší, kdyby Leyenová přejela mezi oběma městy na jedno nabití elektrickým autem? V tu chvíli bychom asi sice jen stěží mohli poukazovat na pokrytectví bruselských elit, ale nesmyslné klimatické závazky, které dusí a budou dusit evropskou střední třídu, by se tím nijak neumenšily. Právě naopak, mohou-li oželet létání tak vytížení lidé jako vysocí politici či úředníci, proč ne všichni ostatní, mohlo by se v tu chvíli říct.

Kritiku si proto nezaslouží to, že chování komisařky Leyenové není v souladu s jejími slovy a politickými záměry, ale právě ta slova a ty politické záměry. Nekritizujme Leyenovou, že vzdor jí prosazovanému Green Dealu létá, kritizujme to, že její Green Deal fakticky směřuje k tomu, aby nelétali ostatní. Příště už pojede poučená Leyenová elektrickým autem a tahle mělká kritika pokrytectví se rozplyne, aniž by nám to přineslo jakoukoli změnu k lepšímu. Soustřeďme se na podstatu.

Jen ať si komisařka létá dál. Ale nás ať nechá létat taky!

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.