Cenzura může mít mnoho podob. Od té poctivé prvorepublikové, kdy se závadný text začernil a přes něj se umístil nápis „cenzurováno“, přes cenzuru nacistickou, která autora s nesprávnými názory, pokud se takový našel, poslala na převýchovu, až po komunistickou cenzuru, která časem autory vycvičila k cenzuře sebe sama. K tomu jen dvě poznámky: O nesprávných názorech a nutnosti boje proti nim slyšíme pravidelně, a na převýchovné turné už také došlo, sice ne v tak vyhrocené podobě jako v totalitním systému, ale…hm…v tomto případě…no nic nechme toho.

Nebo se cenzura může provádět daleko sofistikovanějším způsobem. Žádné mříže, vyhazovy z práce sice už ano, ale zatím ještě v omezené míře, stačí však autory, kteří odmítají pochopit všechny krásy současného systému, označit za zastánce zavrženíhodných názorů, a smysl cenzury je naplněn. K tomu se připojí nějaká ta neurčitá pravidla, jako třeba Příručka pro boj s dezinformacemi, kterou nedávno vydalo ministerstvo vnitra, a navíc přidalo Slovníček pojmů pro boj s dezinformacemi (není to vtip, obojí naleznete na stránkách MV.)

Pokud se to opakuje dostatečně často, nejlépe od rána do večera, neposlušný autor se stane úředně potvrzeným dezolátem, případně vlastencem, nebo proruským činitelem. Zde je ovšem potřeba dbát na správný pravopis. Pokud někoho chceme správně cejchem označit, nepíše se vlastenec, ale flastenec, jako by ten, kdo takto píše šišlal, a slovo ruský musí obsahovat dvě „s“.

Takže bych se měl vrátit k tomu, co slibuje titulek, aby to nebylo stejné jako u článku „Policejní provokatéři? Vypátrali jsme, kdo jsou dva muži z demonstrace“ (Seznam Zprávy, 13.4.2023).
V tomto článku se uvádí, že oba muži nejsou policejní provokatéři, že za všechno může Rajchl, ale ani slovo o tom, kdo tedy chlapci jsou, jak slibuje titulek.

Titulkem „I děti mají …“ jsem parafrázoval známou větu pana premiéra, že občan má právo, aby informace, které dostává, byly korigovány. Naposledy oznámil, že cenzura u nás není, ale je třeba bojovat s nesprávnými názory. Pan premiér takto v poměrně krátké době vytvořil druhý protimluv. Oba jeho výroky by se skvěle vyjímaly v politické satiře. Tady ovšem máme realitu.

Ministr školství Vladimír Balaš se pustil před časem do osvěty. V únoru rozeslal školám dopis s doporučením, jak by bylo vhodné s dětmi hovořit na školách na téma války. Dopis doprovázely odkazy na ty správná videa a správné organizace (především neziskovky a další pravdozvěsty), které zaručeně šíří pravdu, nic než pravdu. Tímto se vracíme o několik desítek let zpět, v každém případě před rok 1989.

Ať už se naše společnost posouvá do dystopické či naopak zářné budoucnosti, výchovu dětí a formování jejich názorů mají výhradně na starost rodiče. A to dokonce u ti, kteří zastávají podle vlády nesprávné názory. Tak to bylo, je a také bude.

Varující je v tomto případě, že Vladimír Balaš je právník, vysokoškolský učitel, člověk na svém místě, na rozdíl od některých jeho kolegů na jiných ministerstvech. Dva příklady za mnohé ostatní: Podle materiálů uniklých z interních podkladů vlády ministr financí přišel s myšlenkou zvýšit DPH mimo jiné na vodné a stočné a naopak snížit daně loteriím. Jak snížení DPH pro loterie přispěje k reformě veřejných financí je záhadou. Pokud to někomu přispěje, tak jen loterijní společnostem. Nebo jde o to, aby loterie snížily poplatky a občané začali v nelehké finanční situaci ve velkém měřítku sázet, čímž by do státní kasy připluly daně z vyššího zisku loterií? Snad taková obludnost - obrat zoufalce i o to málo, co jim zbylo - nikoho nenapadla. Pak tu máme ministryni obrany (aby to bylo genderově vyvážené), která na Twitteru vypisuje věty ostré, urážlivé, místy oplzlé, takže člověk má pocit, že je snad ani nepíše osoba příčetná.

Správné názory – téma současnosti. Vláda za ně chce bojovat tělem i duší. Otázka „kdo určí co je správný názor a co názor nesprávný“ je vyřešena. Určí to vláda. Tímto samozřejmě nezpochybňuji existenci dezinformací, ovšem tento pojem je natolik nadužíván, že ztrácí svůj skutečný význam.

Problém je v tom, že Systém nehledá pravdu, hledá názor. Kdo má stejný názor, zastává pravdu, kdo má názor jiný je nepřítel. A proti nepříteli je třeba bojovat.
Tímto se ocitáme v kruhu.