A aby toho nebylo málo, tak se přeme i o církevní restituce, které připravil onen lumen, ale nechal je vyhlásit kopií premiéra Petrem Nečasem (také ODS). Někdo by řekl, že se pakt Klaus – Duka osvědčil…  

Spouštěcí impuls do diskursu

Pro mě byl pozvánkou, do tohoto zásadního diskursu článek pana soudruha Jiřího Weigla s názvem Jiří Weigl: Klesla a 90. léta. Velmi mě zaujal „bankéřský, diplomatický a intelektuální“ slovník pana Weigla a jeho špičková ne/argumentace.

Onen komentátor, říká v úvodu: Den po oslavách 100. výročí vzniku Československa zahájily Lidové noviny ostudným plivnutím svého komentátora Jana Klesly na bývalého prezidenta Václava Klause, plivnutím tak nehorázným a lživým, že nemůže zůstat bez odpovědi. 

Na známého basketbalistu, tenistu, sjezdového lyžaře, spisovatele, politika a vášnivého diskutéra já neplivám. Jsem už senior a při různých příležitostech jsem hovořil s lidmi, kteří by si od Václava Klause nenechali ani zapnout psí dečky na své obuvi.

Lidé jako prof. Češka, doc. Adamec, prof. Krumnikl, Jindřich Poledník, prof. Keller, Ing. Ungerman a další měli (mají) přirozenou autoritu, vzdělání a znalosti, jež je predikovaly do významných pozic. O to byla moje setkání s nimi mnohem jednodušší. Hovořili jsme o zájmových věcech na rovinu, bez příkras. Co více může novinář chtít?

Zpátky k Weiglovi

Pan Weigl byl patrně v emoci, když ty řádky psal a také si filipiku vůči redaktoru Janu Kleslovi, řádně nepřipravil. Jakoby pudy ingerovaly do jeho vědomí a převzaly vládu; jeho chování a rétorika sklouzla do padesátých let. Tak vlastně nevím, zda je pan Weigl je poradcem Václava Klause či Klementa Gottwalda?

Jako exemplární ukázka zaznívá: V této souvislosti si však Klesla dovolil napsat zločinnou nehoráznost, házející špínu na celou naší polistopadovou současnost – „Éra Vlády Václava Klause navíc patří k těm horším obdobím v dějinách naší země. Z jeho devadesátých let, nezvládnuté transformace hospodářství, dělení státu a trhu jsme se ještě pořádně nevzpamatovali…“. To si dovolí napsat dnešní český novinář. 

Jako mnoho jiných jsem tato „úžasná léta“ prožil a dávám zapravdu Janu Kleslovi. Škoda jen, že pan W nedodal, kde se vytrácelo 333 miliardy z důchodového účtu. Asi zalátaly děravý státní rozpočet „ošetřovaný“ Václavem Klausem; ještě Zdeněk Škromach (MPSV) to po letech připomínal.

Ale ještě k článku. Po razantní, ale neumělé atace ze strany pana Weigla se dostává přednímu redaktorovi Lidových novin Janu Kleslovi napomínání gulagového typu, viz Jeden den Ivana Děnisoviče. Nenechme proto Klausovy lži a jeho pokusy o novou totalitu vsáknout do veřejného prostoru. Alexandr Solženicyn právě s takovými celý život bojoval.

Jak dále insinuuje pan Weigl: V devadesátých letech, milý pane Kleslo, byla u nás obnovena svobodná společnost a tržní ekonomika, úspěšně proběhla bezprecedentní ekonomická transformace, na jejíchž základech stojí dnešní mimořádně úspěšné období. V jejím průběhu na rozdíl od ostatních zemí nebyli lidé ožebračeni hyperinflací o úspory, nemuseli odcházet za prací do ciziny, uskutečnil se historický manévr re/orientace hospodářství z východních na západní trhy a totální privatizace ekonomiky.

Devadesátá léta byla érou optimismu, svobody, nadšení a úspěšné změny. Toto všechno provedly vlády Václava Klause, který dokázal vyřešit i státoprávní krizi, kterou nevyvolal, ale zdědil ve fázi faktického rozpadu společného státu.

Už žádné tatíčkování

Rozjetý parní válec Jiří Weigl ještě přitopil pod kotlem, snad už trhá tapetování a likviduje nábytek na Hanspaulce. (…)

Byla to doba, v níž Václav Klaus nebyl maskotem, ale reálně vládl. Byla to nejsvobodnější a nejúžasnější doba pro drtivou většinu těch, kteří jí žili, a proto nelze připustit takové překrucování historie, nota bene ve dnech 100. výročí naší moderní státnosti. Vznik První československé republiky a jejího tvůrce Tomáše Garrigue Masaryka s vděčností oslavujeme, přestože se zmítala v krizi a národnostních problémech a po dvaceti letech se pod tlakem Hitlera snadno zhroutila, na devadesátá léta, v nichž byly položeny základy dnešní prosperity, a na jejich vůdčí osobnost kvůli, osobnímu záští, v novinách pliveme. Tak hluboko dnešní žurnalistika klesla. Zde to není možno vůbec komentovat, je to už i mimo vulgaritu.

Kdo je Jan Klesla pro mě

Jana Klesu čtu rád, jako redaktor LN přináší rozvojová témata, navíc umí informace a úvahy předat sdělnou formou. Nemám žurnalistickou univerzitu, takže neumím posoudit, jak hluboko žurnalistika klesla, nicméně existují i jiné neřešené problémy v Praze. Třeba by se nějací analytici mohli zajímat nikoli o pozadí Václava Klause, ale o jeho formální vzdělání. Pokud se nepletu, tak dotyčný psal svou kandidátskou práci na téma odbory, dále nebudu raději pokračovat…  

Říká se, že vše okolo nás má svoji identitu, jakkoli projevovanou nebo naopak utajovanou. A tak excerpuji ještě z textu pana W jednu větu. Byla to doba, v níž Václav Klaus nebyl maskotem, ale reálně vládl.

Nehorázným pokusem o přepisování nedávné je to, že se Jiří Weigl, snaží ztotožnit nadějný a otevřený rok 1968 s finančními pogromy Václava Klause po roce 1989!! Klaus naši zemi, podle mínění mnohých, ožebračil a maskoty udělal z obyčejných lidí. Pokud má pan soudruh Jiří Weigl seriózní zájem o fakta, tak ať si přečte knihu Ohrožená revoluce od Valtra Komárka (Bratislava 1991).

A protože nejsem vůči Václavu Klausovi podjatý, posílám mu přes Jiřího Weigla vánoční dárek: „Kdy je na tom člověk opravdu špatně? Když se nedokáže zasmát vlastnímu vtipu!“

Problémy se objeví až při rozbalování, tuš tak.

František Kuba

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.