Úrodný kraj, příjemní lidé, život zde někdy spěchá, jindy ne. Prostě jde svým tempem a jako stín u nohou si nese slova, která patří ke každému probuzení: „Dobrý den.“, protože pozdravení je jako podání ruky. Prostě lidé tu jeden druhého znají. Snad si tohoto faktu kdysi všiml i výjimečný architekt Jan Kotěra a postavil zde exkluzívní vilu, která nyní slouží jako hotel.

Ale proč o obci Ratboř píši?

Listuji šestnácti stranami občasného zpravodaje obcí Ratboř, Sedlov a Těšínky a protože se v polygrafii a psaní dost vyznám, podotýkám, že listují s nadšením. Ne pro dobrý tisk, grafickou úpravu, ale především pro obsah.

Slova, jako základ komunikace, jsou zde slovy. Co popisují se stalo, případně se stane. Co se postavilo, postaví a realizační problémy jsou pro každého srozumitelně pojmenovány  včetně jejich momentálního stavu.

Stránku za stránkou uvažuji nad otevřeností napsaného, ať již starostou obce Mgr. Milana Jeneše, Šárkou Bencovou z Ratbořáčku, Pepou Bencem ze Slavoje Ratboř, Petrem Hronem starostou SDH, Janem Škarkou, mysliveckým hospodářem i Martinem Zámečníkem  vedoucím střediska Modrá želva Ratboř.

Zprávy nejsou polopravdy, které nás denně obklopují z masmédií, nejsou to zveličené problémy věcí zbytečných a plytkých, které nám ztrpčují den a ničí vztahy mezi lidmi. Jsou to příběhy zdánlivě „obyčejného života“, ale právě v něm se rodí ten neobyčejný. A jako kraj kolem nás v nás zůstává. A po letech ještě víme, že tady jsme doma.

Starosta obce Ratboře Mgr. Milan Jeneš

Samozřejmě život není idyla a neskládá se jen z vítězství. Podle starých filosofů prohra a síla se zvednout, často pomohly víc, než vítězství samo.

A s poslední stránkou občasného zpravodaje by se mi chtělo počítat, co všecko se dá na celkem malé ploše tří obcí a s omezeným počtem lidí udělat.

Nezapomenout na seniory a jubilanty, žijí přece s námi, postarat se o ty mladé a nejmenší, pohádkou je vést krajinou a potkávat „živou pohádku lidí, které denně potkávají „a ukázat jim vše, co je možné…

Oproti jiným obcím, kde fotbalová hřiště zarostla tráva a z břeven oprýskala barva, měli v Ratboři  při náboru 32 dětí od pěti do deseti let... a pak, že děti nechtějí sportovat? A když jsme u té obyčejnosti, i nová lávka přes potok zkracuje cestu a něco je najednou dosažitelné a blíž. A nějak nás přibližuje k nám samým.

Závěrem snad zbývá jen připomenout citát moudrého Epikteta. Na otázku, kterou dostal od uchazeče o místo ve vedení obce: „Jaké místo tedy budu v obci zaujímat?“ odpověděl:  „Takové, na jaké stačíš, zachováš-li při tom svou věrnost a čest.“

A naplňují-li obsah řečeného občané Ratboře, Sedlova a Těšínek, proč potom ne parlament a jeho poslanci? Odpadlo by bezduché tlachání o demokracii a byli bychom blíž, když ne jejímu naplnění, tak alespoň podstatě.