A dál by bylo možné vyprávět s přídavkem množství pochvalných atributů, ze kterých je jeden tím nejdůležitějším: „Sklo má v sobě dotek věčnosti.“

Věčnosti takové zvláštní, svým způsobem lidské. Jako by v sobě skrývalo rytmus dne, kterým nás provází tabulkou okna, dálku cesty, kterou můžeme jít, ale kterou si můžeme na dotek ruky přiblížit sklem čoček dalekohledu i lidskou tragiku, když z tepla bytu vidíme poutníka trmácet se „psím počasím“.

To je osud skla. Chrání a dovoluje vidět.

Jen bůh ví, kdo vnukl litoměřickým sklářům, majitelům světově známé firmy Hunát, myšlenku, že právě sklo, které po celé věky zůstává stejné, má právo zachovat pro časy budoucí podobu rukou lidí, jejichž životy byly vyjímečné a zůstaly na věky vepsány ve tváři našeho světa. A tyto ruce, jako doklad všelikého lidského konání, jsou jednou provždy, jedna vedle druhé, jak by tam stáli ti, kterým patřily a patří, tvoří  Muzeum Křišťálový dotek v Litoměřicích.