A tato slova anglického filosofa, jak by ospravedlňovala čin, o kterém československý prezident Eduard Beneš řekl: „Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci a nejstrašnější je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Byla to od spojenců komedie. Garantovali předem Hitlerovi, že nás dostane.“

A můžeme pokračovat národním pocitem zklamání a smutku, který snad nejlépe vyjádřil básník František Halas:
„Zvoní, zvoní zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion.
A my je tolik milovali…“

Ano, 29. září 1938 na konferenci v Mnichově byla podepsána Mnichovská dohoda.

Od jejího podepsání, kterému bude letos 83 let, jsou různé názory na to, zda jsme měli bojovat či ne, zda by byly statisíce padlých a zabitých, zničena Praha a jiná velká města či zda byla skutečnost, tak jak se stala, jediným východiskem z dané situace a kapitulace byla promarněnou šancí a jednou ze ztrát národního sebevědomí.

I když je pro nás Mnichovská dohoda reálným dokladem hanby a falše, které padly na hlavy našich spojenců, skrývá v sobě ještě jeden osudový a historií potvrzený fakt rčení: „Bližší košile než kabát.“ Ten je skryt ve slovech jednoho z aktérů podpisu Mnichovské dohody, lorda Nevilla Chamberlaina, který po svém návratu z Mnichova prezentoval podpis dohody jako zachování míru, protože proč riskovat válku pro „nějakou malou a neznámou zemi ležící kdesi vprostřed Evropy…“

Když naši letci bojovali v bitvě o Anglii, byli to najednou Čechoslováci a umírali, aby chránili její města a jejich obyvatele.

A tito lidé z té malé a neznámé země se nebáli velkého Hitlera a Velkoněmecké říše. Jedno je neoddiskutovatelné. Podepsáním Mnichovské dohody byl nastolen, sice jen na krátko, mír. Byl skutečně „zaset s větrem, který přinesl bouři“ a ta zasáhla doslova celý svět. (Anglickou podobu tohoto míru dokládají přiložené fotografie.) A co víc, zrodila holokaust, a jeho existence se stala pro další pokolení předobrazem biblické Apokalypsy.

Oxfordský slovník světové politiky (charakterizovaný jako: Nejnovější a nejrozsáhlejší průvodce mezinárodními vztahy, politickým a hospodářským vývojem v zemích celého světa) má na straně 510 heslo: Mnichovská dohoda. Po přečtení tohoto hesla, ve kterém, mimo nadpisu, ani jednou nepadne pojmenování Mnichov, ale v nesčíslných variantách je rozebrána úloha moci v dějinách, má pozorný čtenář pocit, jako by v podivně ozvěně slyšel Chamberlainova slova při jeho návratu z Mnichova. Nedočte se, jak za pár po podpisu dohodylet zhodnotili tento akt vrcholní politici, když jim velkoněměcká mašinérie vedená Hitlerem zaklepala na dveře. Někteří utekli, někteří kolaborovali a někteří a dost pozdě uznali, že jediná cesta je s Hitlerem bojovat.

Ostatně zůstává otázkou, jak je možné, že nevěděli a neznali podstatu filosofie, kterou o dva roky později pro své soukmenovce, v tajném projevu, pronesl 2. října v Černínském paláci říšský protektor Reinhard Heidrich:
„…a nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám 2 být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor.“
„…Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linii je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost.“
  …Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme ho stále líčit jako svatého Čechů, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem…“
„…A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto: Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci.
Tento prostor je srdcem Říše a nemůžeme trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti Říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskovaně začít…“

Pro Heidricha jsme nebyli neznámou zemí, pro něho jsme byli srdcem Říše, jen s tím, že zde, ve své tisícileté vlasti, sami překážíme. Stejné pocity vyvolávají omluvy a návštěvy některých našich politiků na srazech potomků ze Sudet odsunutých Němců. Ale podoba naší demokracie to, koneckonců, dovoluje. Tak proč se pozastavovat.
A abychom se nedopustili stejného omylu, jako když vyšlo 2000 slov Ludvíka Vaculíka, které KSČ zakázala, členové strany psali odsuzující dopisy a petice, novinové úvodníky se předháněly ve velikosti jejich odsouzení, ale v podstatě obsah napsaného téměř nikdo neznal.
Musíme si připomenout text Mnichovské dohody. Nechť každý, kdo si ji přečte, udělá si sám obraz o jejím obsahu a o důsledcích, které přinesla.

MNICHOVSKÁ DOHODA
(29. září 1938)

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba pro to učinit, a proto prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

1) Vyklizování začne 1. října.

2) Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklízení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklízení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.

3) Podmínky vyklízení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa. (K jeho ustavení nedošlo.)

4) Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1. října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek 3 označený I. – 1. a 2. října, úsek označený II. – 2. a 3. října, úsek označený III. - 4. a 5. října, úsek označený IV. – 6. a 7. října. Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a oddíly je obsadí do 10. října.

5) Mezinárodní výbor uvedený v § 3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanoví rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat, tento den nesmí být pozdější než konec listopadu.

6) Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem – Německu, Spojenému království, Francii a Itálii – v určitých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování.

7) Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo-československý výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva, a vyjasní základní otázky, které z této výměny vzniknou.

8) Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

Mnichov 29. září 1938    Adolf Hitler
                                       Ed. Daladier
                                       Musolini
                                       Neville Chamberlain

(Otištěno podle znění publikovaného in: Německý imperialismus proti ČSR, 1918-12939, Praha 1962, s.343-345)

A nyní otázka:
Neměli bychom trochu zvažovat podobu a množství uměleckého zpracování odsunu Němců ze Sudet a se stejnou frekvencí skutečných příběhů zobrazovat vyhnání našich starousedlíků z pohraničí? Neměli by si naši historici různých věkových kategorií připomenout dlouhé zástupy lidí, které v podivné směsici dětí, starých i dospělých, směřovaly do Německem okleštěného vnitrozemí a lidé neměli kde bydlet, nevěděli, co s nimi bude a kteří na cestě tohoto jimi nezaviněného exodu i umírali?
Neměli bychom už jednou sejmout šátek z očí spravedlnosti a jejím pohledem i mečem rozetnout tento gordický uzel tolikrát méně i více, jak politika doby dovolí, překrucované historie?
Bouráme pomníky těch, kteří bojovali i za nás, strháváme desky hrdinů, jednou těch podruhé jiných, jako modlící mlýnky opakujeme: zapomenout je možné, odpustit nikdy nebo odpustit je možné a nelze zapomenout? Není to jedno a totéž?
Je nám třeba v pietním tichu faktů, bez halasnosti vzdělaných i nevzdělaných tlučhubů, poklonit se všem, kteří ukončili fašistickou válku a do dnešních dnů nám zajistili mír. Neměli 4 bychom si opakovat slova prezidenta Německa Franka-Waltera Steinmeira, který vzdal hold památce českých parašutistů za atentát na Heidricha? Jsou jiná, než v Heidrichově konečném řešení našeho a východního prostoru. Měli bychom toho udělat tolik… především přemýšlet.

Ale otázkou pro lidstvo a pro nás především zůstává:
Co s rozsévači, čekajícími na vítr…?