Ale začínejte tak uvažovat nad krajem, který z východu lemuje nevelká říčka Javorka a Cidlina ze západu a uprostřed jsou tak stará jména vesnic a měst jako Konecchlumí, Hořice, Ostroměř, dodnes ukrývající práci a um těch, kteří tu byli před námi. V obrysech horizontu jsou Češovské valy (ohromné slavníkovské sídliště) a v meandrech obou řek jsou pod každou vrbou poschovávané Erbenovy balady … Ještě před několika desítkami let nacházeli oráčí v brázdách kamenné sekery předků, jako potvrzení spoluexistence člověka a země.

Je to kraj čtvera ročních období, kdy každé jinak kvete a voní a odkvétá, aby se proměnilo v to další … je to kraj dávno požehnaný lidskou prací i podobami vtesanými do kvádrů hořického pískovce, který je tady všude kolem.

A nad tím vším je kostel svatého Petra a Pavla postavený 1729 legendárním stavitelem Donátem Theodorem Morazzim. Ční jako prst. Lidský nebo boží? Kdoví? A v tomto kostele, portrét i doklad pochopení všeho co bylo a je kolem, v čtrnácti zastaveních je Křížová cesta Mistra Vladimíra Komárka, jeho velký vzkaz o lidské (ne)obyčejnosti. Na čtrnácti dubových deskách je návštěvníku kostela předloženo Kristovo vítězné finále, uzavírající jeho boj obyčejného,  syna člověka,  který se stává  ztotožněním lidských osudů víry, ve které slovo bůh znamená život.

Komárkova Křížová cesta je nekrvavá. Někdo by řekl všední v obrysech, je jako půda, zdánlivě neříkající nic, ale čemu všemu dá podobu a sílu, co všechno z ní dokáže vyrůst. V poetickém šerosvitu barev jednotlivých zastavení je prostor, aby, kdo chce, viděl, kolikrát malíř přispěchal a s Kristem zvedal tíhu kříže. Protože on tam byl. Bytostně tam byl. A byl jedním z těch, kterým bylo dovoleno plavit se pod plachtou desatera přikázání řekou umění světa a přiblížit se věčnosti.

Křížová cesta Vladimíra Komárka jako by uzavírala celou jeho obsáhlou tvorbu a pojmenovala každodenní a často zapomínaný patos, patos, který je součástí každého dne, a pokud není, něco chybí a to co chybí jsou najednou lidé. Jsou to lidé se svými představami, touhami, s Golgotami svých zastavení a jejich život je a zůstává v zdánlivě jednoduchých věcech, protože pochopil, že životy i ty největší se skládají z nezapamatovatelných maličkostí.

Jeho květináče, prázdné židle, usychající kytice, portrét v obrysu, to všechno by vzdělaný kunsthistorik cizojazyčně a odborně a trochu scestně pojmenoval, nesou kousek jakoby nedokončeného prázdna, ale to je právě to prázdno, které zůstává za člověkem, za jeho návštěvami a setkáními v čase, a to rodí vzpomínky a vzpomínky tváře a tváře příběhy a tak v každém malém zastavení je kousek zániku a zrození. To je ten nezaměnitelný prostor Komárkovy malby. Přes malé, běžné věci uvidět vysněné horizonty…v životě je to úplně stejné.

A právě pro tuto kouzelnou bránu, kterou Vladimír Komárek dal každému, kdo byl ochoten chvíli postát a podívat se, je on sám velkým malířem života. Namaloval pro každého paralelu lidského osudu a ta, vyjádřena slovy je: c o je poctivé a prosté, rodí již po věky neobyčejné.

A tak, kdyby sedala otevřít okna, vstoupil by malíř z kostela do krajiny a ztratil se v ní, jako se ztrácí den ve své přirozenosti, aby znovu zrodil sám sebe. A tato krajina, jako žádná jiná, by ho objala a uchovala pro všechny, kdo chtějí vidět a v ní naslouchat.

Komárkova Křížová cesta je ku slávě lidského ducha stvořený skvost, kde boží je lidské a lidské je boží. S mementem pro všechny, že na kříži světa je volné místo pro každého z nás.

(V těchto dnech vzniká Spolek Ars Magna 21, na záchranu a restaurování Křížové cesty Vladimíra Komárka v Konecchlumí a šíření jeho díla.)

( Vladimír Komárek, narozen 10.8.1928 v Hořensku u Semil, 1928 – 1939 žil na Slovensku u Malacek, od roku 39 až do své smrti v Nedvězí u Semil. Zemřel 24.8. 2002 v Jilemnici. Významný český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog. Patří k předním osobnostem českého výtvarného umění 2O. století.)