Za zády přitom mají podporu všelijakých velmi mladých lidskoprávních aktivistů, kteří se ještě ani nestihli oženit či vdát, natož zplodit či vychovávat děti, ale také psychologů a psychiatrů, kteří mnohdy sami plní statistiky rozvodovosti a hádek o děti, v jiných případech ani sami děti nemají a nikdy je nevychovávali.

Stát si postupně vybudoval nerovnost v neprospěch rodičů v řadě oblastí, čímž dává jasně najevo, kdo je tu pánem. Když chce stát „v zájmu dítěte“ něco po rodičích, stačí mu oslovit jen jednoho z nich. Když chtějí něco „v zájmu dítěte“ rodiče po státu, musí tak zpravidla učinit oba. Rodiče sice mohou vychovávat, ale jen když se vejdou do plošných pravidel, nařízených státem, které absolutně nereflektují rozmanitost a jedinečnost podmínek jak u rodičů, tak u dětí. Stát zkrátka vytvořil unifikovaná pravidla pro unifikované lidi.

Platí sice zdánlivě premisa, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, ovšem neuplyne jediný rok, aby stát nepřišel s dalším ořezáním vlastní odpovědnosti lidí a nepřevzal si další část jejich životů „pro jistotu“ pod svá ochranářská křídla. Ráno se probudíte a školy, školky, zájmové kroužky, ale i Váš vlastní čas trávený s rodinou jsou limitovány regulacemi, nařízeními, povinnostmi, zákazy a příkazy, u nichž si říkám, jak bez nich mohly generace před námi vůbec přežít. Jak je možné, že jsme bez současných sociálních inženýrů dosáhli dospělosti, a že rodiče, učitelé a vedoucí v kroužcích vůbec bez těch tun papírů, co mají dnes, mohli vykonávat svou práci.

U tzv. opuštěných dětí, tedy dětí, o které se z nějakých důvodů, které jsou vždy ryze individuální, nemohou nebo nechtějí jejich rodiče starat, je největším problémem citová deprivace. Jsem zastáncem teze, že je lepší blbá rodina, než žádná, a že stát svými zařízeními nikdy nebyl, není a nikdy nebude schopen byť i blbou rodinu nahradit. Děti v domovech mají kolem sebe větší blahobyt, než o jakém se řadě rodin u nás může jen zdát – to jim však cit do života nenahradí. Proto jsem šťastný, když zaznamenám sebemenší změnu, která umožňuje zvolnit pravidla pro osvojení dětí u nás. Někteří mají obavy z toho, aby se prý děti nedostávaly při příliš mírných pravidlech hry skrze osvojení do rukou lidí, kteří je budou chtít zneužívat. Pro ně bych rád připomněl, že k největším dětským tragédiím dochází u nás především v rodinách vlastních, a že se takové chování nevyhýbá ani vzdělaným a velmi dobře profesně nebo sociálně postaveným rodinám.

Když už to vypadá dobře a oblast osvojení dětí dává šanci na normální život více dětem, přispěchá stát s dalším zákonem, který to pohřbí. V novém občanském zákoníku je zakotven § 836, který stanoví následující: „Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.“ V následujícím § 837 nám zákonodárci umožnili poníženě požádat o utajení osvojení, když stanovili, že „Osvojitel nebo osvojenec může navrhnout, aby soud rozhodl, že osvojení a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte. To obdobně platí i pro utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k osvojení.“

V praxi to bude vypadat tak, že ačkoli se vlastní rodiče svého dítěte vzdali a buď sami souhlasili, nebo soud za ně, s jeho osvojením, a třebaže by se sami rozhodli, že nechtějí, aby dítě kdy vědělo, že má jiné rodiče, než ty „svoje“ (čti osvojitelské), neboť tátou a mámou jsou přes všechna státní nařízení především ti, kteří dětem obětovali svůj život a vychovali je, z nařízení státu budou muset pěti nebo šestiletému dítěti osvojitelé říct, že nejsou jeho rodiče...

Mám směrem k zákonodárcům, lidskoprávním aktivistům a psychologům i psychiatrům, kteří s tím nadšeně souhlasí, jeden vzkaz: Běžte do hajzlu a nechte na těch, kteří za děti odpovídají, aby si sami rozhodovali o tom, co je pro děti dobré a co ne.

Psáno pro blog idnes.cz