To vše se, společně s oteplováním planety a přírodními katastrofami zaručeně způsobenými člověkem, nedostalo kvůli sportovním přenosům z Londýna do zpravodajství. A lid byl nadšen a jásal...

Jasně, jsem rád, že pár lidí z České republiky dosáhlo úspěchu. Opravdu. Je však namístě si přiznat, že to byl úspěch jejich osobní (!) a jim nejbližších, nikoli úspěch státu nebo společnosti lidí v něm. A já jim ho sakra přeju, protože (ano) mohou být příkladem pro ostatní. Nikoli ve jménu oficiálního hesla právě skončených her „Inspirovat generace“, (doufám, že se budoucí generace současným přístupem k řešení problémů inspirovat nenechají), ale ve jménu starého dobrého „Rychleji, výše, silněji“.

Olympijské hry jsou akcí ze setrvačnosti. Z kategorie „už jsme do toho dali tolik, že to nejde zastavit“. Kvůli tomu jsou také co do organizace, financování a výsledků, kopií současného fungování světa a mají víc společného s politikou a mediální masáží, než se sportem. Vždy nám na začátku propagace cpou, kolik to přinese nových pracovních míst, o kolik se zvednou zisky a jak se na jednom místě pěkně multikulturně potkají lidé z celého světa v míru a pokoji. Jaká je (také) realita? Vydělají ti, co jsou napojeni na národní olympijské výbory a lokální politiky. Návratnost investic ve skutečnosti nikdo pořádně neřeší a Olympiáda je typickým příkladem kapitalizace zisků z veřejných zdrojů a socializace ztrát. A sportovci? Ruku na srdce - kolik z nich by na ty hry vůbec jelo, kdyby neměli placené náklady z veřejných peněz, zatímco miliony z reklamy jdou na účet jejich?

Když Pierre de Coubertin společně s Jiřím Stanislavem Guth-Jarkovským připravili první verzi Olympijské charty, neměli ani potuchy o tom, že ji jednou sociální inženýři zmrší do podoby politologických textů. V poslední verzi už najdete teze jako „provozování sportu je lidským právem“, nebo „cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje člověka s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“. Bez komentáře raději nechám například fakt, že Němci poslali domů veslařku jen proto, že měla milenecký poměr s šéfem německé NPD, která je sice stranou legální, ale tak nějak (asi sportovně?) nehodící se. A to je v té chartě i text „jakákoli forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí“. Od komentátorů jsme zase několikrát denně slyšeli, bez zadrhnutí v řeči či začervenání se, o dopingových zkušenostech jednotlivých sportovců. No co, loni dopoval, dneska je čistej, jede se dál.

Současné Olympijské hry mají podle mě s myšlenkou Pierre de Coubertina pramálo společného. Stejně jako už dávno neplatí „Rychleji, výše, silněji“, pokud to není napsáno ve smlouvě o reklamě a podpořeno šestimístnou sumou na straně soukromých výnosů, zatímco náklady platí z daní lidé plní „empatie a pochopení", kteří většinou moc počítat neumí. Počítat neumí, ale umí jásat. Chléb a hry zkrátka zabíraly vždycky.

Psáno pro blog idnes.cz