Mluvím např. o postknížeti Karlu Schwarzerbergovi a velkogenerálovi Petru Pavlovi. Nejsmutnější je, že tito lidé z profesní slušnosti měli respektovat alespoň základní informace, které by jim zabránily říkat podivnosti.

Dumka velkogenerála

Velmi podivný rozhovor vedl v Deníku 6. 10. 2018 armádní generál Petr Pavel (bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR, do letošního června šéf Vojenského výboru NATO).

Uvedl, že v listopadu jako voják končí, a bude trousit moudrosti jako píárový pracovník čili přednášet na školách, účastnit se bezpečnostních konferencí atp.

V otázce mnichovské zrady velkogenerál zamudroval: „Jako voják bych prezidentu Benešovi doporučil asi totéž, co mu radil tehdejší velitel Hlavního štábu Ludvík Krejčí, tedy nepodřídit se a bojovat. Poměr sil nevyzníval jednoznačně ve prospěch Německa, jak uvádějí některé prameny…“

Obvyklým trikem je relativizovat fakta tím, že reálné údaje jsou označovány za „některé prameny“. Ve skutečnosti rozporuplné jsou pouze komentáře k faktům.

Pavel říkal: „…vůle obyvatel bránit se byla neuvěřitelná, výsledky mobilizace byly mimořádně povzbuzující…“

Vůle obyvatelstva byla skutečně pozoruhodná. Jenže, bez dostatečných záloh zbraní, munice i pohonných hmot byly možnosti lidí naplněných vůlí velmi omezené.

Pavel zaperlil, když podumal, že „…konfigurace terénu včetně nedokončených opevnění nám dávala velké šance na úspěch.“ Generál vařil z vody. O jakém úspěchu hovořil? Konfigurace terénu posílená pevnůstkami nám poskytla šanci způsobit nepříteli citelné ztráty a zbrzdit jeho průnik do nitra Čech a Moravy. Ale v okamžiku, kdy bude v opevnění (v některých oblastech ještě nedokončených) proveden byť jenom poměrně úzký průlom, budou moci tankové a motorizované jednotky postupovat průlomem do nitra Československa s využitím intenzivní letecké podpory. Samozřejmě by zasáhly prvosledové československé jednotky protiútokem.

Domnívám se, že většina československých opevnění by nakonec zahálela. Německé jednotky by obcházely opevnění v okolí průlomů. Cílem německého velení by bylo, aby v československém pohraničí byly sice oblasti kolem pevnůstek pod československou kontrolou, ale izolované od zbytku bojiště. Podobně v roce 1940 se pevnosti v Maginotově linii vzdaly až po kapitulaci Francie.

Německý útok by byl jistě plný obav a improvizace. Podle dobových dokumentů lze předpokládat, že by k útoku na Československo asi nedošlo dříve než koncem října. Ještě v září 1938 nebyla německá armáda připravena k útoku.

Primitivní superkorektnost

Je mimořádně hloupé, pokud velkogenerál Pavel v rozhovoru řekl: „…jsem přesvědčen, že to, co nazýváme zradou spojenců, nebylo univerzální, neboť i ve Francii a v Anglii bylo mnoho odpůrců přijetí mnichovské dohody…“

Jde bohužel o přiznání, že z generála se stal super korektní politický leštič klik. Protože není důležité, zda někde bylo mnoho či málo odpůrců Mnichova. Nebylo důležité, ani co soukromě cítil Daladier nebo mírové zlatíčko Chamberlain. Důležité jsou činy, které nelze vzít zpět a ovlivňují nezadržitelně lidské životy. Podpis dohody o nás bez nás v Mnichově byl takovým aktem.

Nesignalizuje to, co řekl Pavel, že to již není soudný člověk, ale politický úředník oblečený do superkorektnosti připomínající vojenský mundúr?

Proti období socialismu jsou dnešní důstojníci o jednu až dvě generace mladší, ale chovají se obdobně jako v době reálného socialismu. Je to logické. I oni chtějí brát gáži. Proto poslušně naslouchají momentálním politickým trendům padajícím shora z vládní anebo ještě z vyšší úrovně – tehdy z vedení Varšavské smlouvy, tedy ze Sovětského svazu nebo z NATO, tedy z USA.

Hysterické psychologizování

Před psychology je velký úkol. Zjistit, proč letošní komentáře k 80. výročí Mnichova jsou mimořádně zajímavé tím, že došlo k epidemii psychologizujících politických konstrukcí, které nemají s historickou realitou nic společného.

Typickým příkladem je odpovídání velkogenerála na otázku: „Co zrušení mobilizace udělalo s naším národem?“ Velkogenerál povídal:

„Myslím, že nás to na dlouhou dobu morálně zlomilo, a to byla podle mě nejvyšší cena, kterou jsme zaplatili. Museli jsme se vyrovnat s potupou, ponížením a zmařeným nadšením. Nakonec se to projevilo v tom, že pro mnoho lidí se na dlouhou dobu stalo mravním imperativem, že než se krizi postavit čelem, je výhodnější se s ní nějak vypořádat, trochu se ohnout, sem tam uhnout a pružnost vydávat za přednost. Hodně nás to poznamenalo a vyrovnáváme se s tím dodnes.“

Jde o příklad psychologizujícího komentářového primitivismu, podobně jako výkřik postknížete Schwarzenberga v ČT z večera 29. září, kde řekl: „Mnichov nás charakterně zničil. Pak jsme nebojovali ani v roce 1948, ani v roce 1968.“

Rozeberme si blábol velkogenerála po větách:

„Myslím, že nás to na dlouhou dobu morálně zlomilo, a to byla podle mě nejvyšší cena, kterou jsme zaplatili. Museli jsme se vyrovnat s potupou, ponížením a zmařeným nadšením.“

Bezesporu to platí pro tzv. 2. republiku, tedy období po abdikaci prezidenta Beneše. K období okupace v době 2. světové války není od věci dodat: Podobné rozčarování ze zmařené naděje pociťovali čeští Němci, kteří v říjnu 1938 vítali německé jednotky v odstoupených oblastech pohraničí, v tzv. Sudetech. Potom byli rozčarováni z toho, že jejich hospodářská situace se nezlepšila a nacistická administrativa zničila jejich spolkový život. Naopak se začala jejich životní situace stále více zhoršovat.

Zároveň od podzimu 1939 začalo pro československé občany období několika protichůdných tendencí:

a) Přepadení Polska bylo „božím trestem“ za to, že se Poláci přidali v roce 1938 k Němcům a ohrožovali naši republiku. Psychoterapie božím trestem pokračovala po celou válku, kdy Němci, Italové, Francouzi i Britové byli válkou trestáni za mnichovskou zradu.

b) Zároveň s tímto trestem, který si zasloužili, útok na ně znamenal i nebezpečí sílícího ohrožení našich občanů nacistickou mašinerií.

c) Další rovinou prožívání byla naděje vkládaná do spojeneckých vojsk, která začala v roce 1943 mít postupně nad nacistickými silami převahu. Proto Britové sice byli zároveň zrádci z roku 1938, ale hnízdiště britských úředníků bylo i místem spojeným s válečnými nadějemi, protože naši občané čerpali naději z londýnského českého vysílání a v Londýně sídlila česká exilová vláda.

Proto primitivní psychologizace důsledků vynucené kapitulace v říjnu 1938 v podání velkogenerála Pavla je směšná.

V pocitech kapitulací ponížených lidí se mísilo

a) ponížení, strach

b) zadostiučinění, že trpí a umírají mnichovští protagonisté – Němci, Italové, Francouzi i Britové, a jejich města hoří. S velkým uspokojením naši předci vnímali zbytečnou, ale o to velkolepější devastaci Drážďan v únoru 1945 spojeneckým letectvem.

c) hrdost, protože naši vojáci bojovali v zahraničí, pocity našich lidí zlepšovali partyzáni, heydrichiáda vedla k teroru, ale byla vnímána též jako hrdinský akt, velkou vzpruhou bylo bombardování Německa a obsazených území, zvláště, když se bombardování vyhýbalo oblasti protektorátu Čech a Moravy. Následovalo Slovenské národní povstání. Následovalo pražské povstání v květnu 1945.

d) významná byla i psychoterapie lynčováním Němců (nejen) v květnu 1945. Následoval odsun německého obyvatelstva z Československa, což byla psychoterapie pomstou. Tato pomsta do značné míry smyla pachuť ponížení z roku 1938.

Pomsta jako civilizační prvek

Psychoterapie pomstou je v lidské společnosti velmi důležitá. Projevila se i během 2. světové války např. kobercovými nálety na území Německa a na Japonsko.

Projevuje se výrazně také v současné politice. Psychoterapie Američanů po 11. září 2001 zabíjením teroristů a islamistů v Afghánistánu byla realizována velmi rychle, aby pomsta zafungovala psychoerapeuticky co nejdříve. Operace byla zahájena již 7. října 2001. Američtí vojáci zaútočili na Tálibán, zbavili ho moci, v televizi se objevovali šmoulové s americkými vlajkami poskakující a střílející v maskáčích ve stínu vrtulníků s vrtícími se vrtulemi. Pomsta zahraná na afghánském území částečně zmenšila frustraci Američanů z nenadálého (šokujícího) teroristického útoku z 11. září 2001.

To, že psychoterapie se protáhla a nedopadla dobře (od koncem roku 2001 v Afghánistánu zemřelo více vojáků, než kolik zemřelo lidí při teroristickém útoku z 11. září) to už je jiná písnička.

Z tohoto pohledu postrádá smysl psychologizování velkogenerála Pavla, když řekl: „…Nakonec se to projevilo v tom, že pro mnoho lidí se na dlouhou dobu stalo mravním imperativem, že než se krizi postavit čelem, je výhodnější se s ní nějak vypořádat, trochu se ohnout, sem tam uhnout a pružnost vydávat za přednost….“

Nebyla nakonec zkušenost jiná? Totiž: Postavit se, pokud to jde, čelem, když je to výhodné podříznout nepřítele ve stínu a zezadu, uhnout a potom vystřelit, trpělivě čekat až nepřítel usne, všechno co jde nepříteli ukradnout, tedy nakonec mít navrch – to vše v jednom kolotoči. Tak se chovají lidé na celém světě od starověku.

Proto velkogenerálovo psychologizování je směšné, včetně jeho tvrzení o následcích kapitulace: „Hodně nás to poznamenalo a vyrovnáváme se s tím dodnes.“ Je to stejná hloupost jako tvrzení postknížete Schwarzenberga v ČT, že „Mnichov nás charakterně zničil. Pak jsme nebojovali ani v roce 1948, ani v roce 1968.“

V roce 1948 nebylo proč bojovat, protože tehdy značná část obyvatelstva naivně věřila komunistům, a rozčarování přicházelo postupně. V roce 1968 jsme nebojovali, protože během pár nočních hodin k nám vtrhly stovky tanků a obrněných vozidel. Jenom pár československých jednotek přešlo do stavu pohotovosti, ale nikdo z velitelů nevěděl, co dělat, když se stejně nedalo dělat nic. Prostě přišli v noci přátelé z Varšavské smlouvy, ale zapomněli zaklepat. Lidé byli naštvaní, což byla jediná forma boje, která ráno 21. srpna 1968 připadala v úvahu. Ale co to mělo mít společného s mnichovskou zradou?

Podle mého názoru lidé jako Schwarzenberg a Pavel se vydávají za jakousi privilegovanou vrstvu světlonošů zářivé EU a demokraticky nejvstřícnější aliance NATO se superdemokratickou pravdou jenom proto, že představují obecně viditelné persony. Jsou údajně politicky plnotuční, na rozdíl od většiny občanů, protože od roku 1939 až dodnes jsme prý bandou deprivantů, neobejdeme se bez nich. Oni, a ti, které považují za vhodné super demokratické kumpány, nás musí svou genialitou zachránit a vyškolit.

Podobný školitelský tik měli kdysi i komunisté.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.