České pohraniční hory kryly přístupy do země jenom na menší části hranic republiky a pro motorizované vojsko nejsou velkým problémem. Proto velení československé armády přistoupilo k vybudování pohraničních opevnění a muselo postavit obranu na spolupráci s mocností – Francií. Bez silného spojence nebylo Československo schopné se ubránit. Československá i německá generalita se na tom shodla – každá ve svých vlastních štábech.

Většinu česko-moravské hranice měl náš stát s nepřítelem – Německem. Dalším potenciálním nepřítelem bylo Polsko a Maďarsko. Československo bylo obklopeno protivníky s výjimkou malého úseku hranic na Podkarpatské Rusi s Rumunskem.

K tomu lze připomenout, že Československo kromě tzv. státotvorných Čechů a Slováků bylo též státem národnostních menšin: Němců, Poláků a Maďarů. Každá z národností představovala zdroj potenciální páté kolony, což se v roce 1938 ve vrchovaté míře projevilo u českých Němců. Hitlerova diplomacie měla zájem na tom, aby se německého útoku zúčastnilo také Maďarsko. Kvůli Těšínsku při nejtěžším rozhodování prezident Beneš měl před sebou i polské ultimátum týkající se Těšínska.

Z hlediska možné obrany Československa tento nepříznivý výchozí stav nemůže nikdo zpochybnit.

Dochovalo se memorandum německého náčelníka štábu OKH (velitelství pozemního vojska) generála dělostřelectva Ludwicka Becka z 3. 6. 1938. Uváděl, že tažení proti Československu by se „protáhlo až na 3 týdny". S útokem na Československo nesouhlasil, protože nebylo možné vyloučit riziko francouzských protiakcí. Proto nakonec generál Beck požádal o zproštění funkce. Nahradil ho generál F. Halder. Po neúspěších na východní frontě byl Halder 10. 12. 1942 Hitlerem odvolán z funkce náčelníka generálního štábu pozemních vojsk.

Upozornění Raymonda Arona

Podívejme se na slova nestranného svědka Raymonda Arona, francouzského filozofa a historika. Aronovy myšlenky byly vydány v Čechách v rozsáhlém sborníku prací „Historie XX. století“, Academia 1999.

O postavení našeho státu v tehdejší době napsal: „Československo, hlavní nástupnický stát Rakousko – Uherska, bylo zrovna tak mnohonárodnostní jako bývalá dvojhlavá říše. Také v Polsku představovaly menšiny téměř třetinu obyvatelstva.“ (s.24)

K tomu je třeba připomenout Aronova slova: „S výjimkou Československa malé státy, typické pro versailleský status, do nějakých 10 let přešly od pseudodemokracie k diktatuře nebo téměř diktatuře.“ (s.126)

Pokud jde o téma českých Němců, hovořilo se o nich jako o páté koloně. Fenomén Mnichova ale ukázal 5. kolonu v ještě dalších souvislostech. Podle Raymonda Arona „pátou kolonu lze chápat i šířeji. Jsou to lidé trojího druhu: 1. pacifisté pobouření materiální a morální cenou za totální válku – v hloubi duše dávají přednost vítězství říše před svrchovaností válčících států. 2. Defétisté, kteří si zoufají nad svou vlastí, 3. staví svou politickou víru nad vlasteneckým cítěním a podrobují se Césarovi, jehož režim a ideologie se jim zamlouvá.“ (s.92)

Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že Francie a Velká Británie jako demokratické státy v Mnichově nedemokraticky zklamaly. V kontextu s chováním politiků v ostatních státech Evropy, šlo o selhání všech reprezentací evropských států. Proto Adolf Hitler správně usoudil, že bude mít v Mnichově s vydíráním Francie a Velké Británie úspěch.

Hitler šel za pachem intuice. Cítil lenost a opatrnost představitelů tzv. evropských mocností. Snažili se za všech okolností vyhnout se sporům a prodat kohokoliv, koho momentálně nepotřebovali – jak ukázaly reakce evropských údajně demokratických mocností na italské přepadení Habeše na podzim 1935. Proto na poradách v roce 1938 Hitler odmítal obavy generálů, že Československu přijde na pomoc Francie.

Z pohledu evropských politiků byl Hitler neřízenou střelou, stejně jako jeho spolupracovníci. Byli schopni všeho. Aron o nich napsal: „…Hitler náležel mnohem více než Napoleon III. k bohémě, k lidem na okraji společnosti; jeho blízcí, lidé z jeho úzkého velení byli polovzdělanci nebo neúspěšní intelektuálové (Goebbels, Rosenberg), napůl žoldáci nebo dobrodruzi (Röhm, Göring). Až na pár výjimek generálové reichswehru … kaprálem v roce 1933 opovrhovali…“ ? (s.201)

Podle Arona osudovým byl rok 1936, kdy 7. března obsadily německé jednotky dosud demilitarizované průmyslové Porúří.

Aron tragédii druhé poloviny 30. let shrnul do pár výstižných vět: „Dokud bylo Porýní demilitarizované, byla Francie schopna prosazovat svou vůli sama. Od března 1936 neměla Francie, ani ve spojení s Velkou Británií, žádné prostředky, jak lokální intervencí zabránit hitlerovskému postupu. K rozhodující kapitulaci, která znamenala předěl v období let 1933-1939, nebyl dán souhlas v Mnichově roku 1938, ale v Paříži a Londýně v březnu 1936.“ (s.84)

Hypotéza nadějného atentátu

Aron nepoužívá „kdyby“, ale i on zauvažoval, co by se stalo, kdyby: „V předvečer Mnichova bylo několik generálů rozhodnuto raději svrhnout Hitlera, než vyvolat světový válečný konflikt. Co by se stalo, kdyby demokracie říkaly „ne“ až do konce?“ (s.85)

Aron tím myslel, že měly říci Francie s Velkou Británií v Mnichově „ne“. To mohl být impulz pro svržení Hitlera, protože „v září 1938 se německý lid obával války obecného dosahu téměř stejně jako lid britský a francouzský...“ (s.114)

Sluší se poznámka k vojenskému převratu proti Hitlerovi. Nejednalo se o záměr vojenských demokratů odstranit pučem zlo. Zcela pragmaticky chtěli odstranit toho, kdo měl příliš nebezpečné ambice. Posilování armády bylo v pořádku. Byli proti útoku na Československo jenom proto, že věděli, že by těžko zvládali útok na Československo a současně obranné operace proti francouzské armádě. Válkou na dvou frontách by mohl Hitler zničit rodící se báječnou německou moderní armádu.

Albert Kesselring (za 2. světové války v poslední štaci zaměstnán jako polní maršál), v poválečných pamětech „Vojákem do posledního dne" (Pragma, 2015) popisoval podzim 1938, a láskyplný vztah německých velitelů k Československu:

„...Ani na chvíli jsem nepochyboval, že by naše pozemní vojska vzala (československá – pozn. autora) opevnění úspěšně útokem; cestu by jim připravily naše protiletadlové kanony 8,8 cm střelami schopnými prorazit ocel i beton. Aby byly rozptýleny pochyby pozemního vojska, měly za opevněnou linii u Krnova přistát "vzdušené výsadky", které by sudetskou frontu otevřely zezadu. Vědomí současného útoku ze severu, ze západu a z jihu by na československé vedení a armádu nutně působilo ochromujícím způsobem a zároveň by stejnou měrou pozvedlo morálku našich jednotek..." (str.50)

Vraťme se zpět k Aronovi, jenž dodává: „Po Mnichovu mělo Německo zajištěnou nadvládu nad střední Evropou v ucelenější podobě, než jaká byla odmítnuta vilémovskému Německu v roce 1914.“ (s.114)

Proto Aron jízlivě napsal na adresu demokratických politiků: „Váleční vůdcové v demokratických státech, tedy civilisté, měli zvážit svou odpovědnost vůči společné civilizaci, na jejíž obránce se pasovali. Zdá se však, že ve 20. století jsou tito vůdcové zrovna tak neschopní myslet na mír, když zuří válka, jako činit přípravy na válku, dokud nebyla vypálené první rána z kanonu.“ (s.88-89)

Aron výše zmíněná slova napsal po druhé světové válce. Pro něho bylo Československo roku 1938 demokratický stát, a vůdci okolního údajně demokratického světa neschopnými pozéry. V této situaci měli po 30. září českoslovenští představitelé rozhodovat, zda se v osamění mají bránit hrozící německé agresi.

Po Mnichovské dohodě by „oficiálně“ vina za propuknutí války byla na straně Československa. Československá vláda ještě těsně před mnichovskou zradou dostávala telegramy od USA, ale také od vlád Střední a jižní Ameriky, aby neriskovala zničení míru konfliktem s Německem. Beneš věřil tomu, že celá tzv. mírová akce byla záměrně organizována.

Opoziční němečtí generálové se po Mnichovské dohodě uklidnili, protože ohrožení Německa francouzskými protiútokem bylo v Mnichově zažehnáno. Pokud by se československá generalita rozhodla připravit se na válku, vůbec není jisté, zda by v této situaci někdo odhodlal odstranit Hitlera, který v očích veřejnosti na mezinárodní scéně vyhrál.

Kdyby došlo k útoku na Československo, nelze očekávat nějaký zásadní tlak ze strany Francie a Velké Británie proti Německu.

Stačí si připomenout neochotu Francie a Velké Británie o rok později, když 1. září ve 4.45 hod. Německo zaútočilo na Polsko. Obě velice demokratické velmoci natolik váhaly, že vyhlásily Německu válku až za tři dny, 3. září. Čili v den, kdy již byla polská armáda poražena v pohraničních bojích, a v dalších dvou dnech byla poražena na dalších obranných pozicích, např. na řece Wartě.

(autor je novinář a spisovatel)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.