Byli jsme poučeni, že ne všichni migranti jsou prchlíci, zato všichni uprchlíci jsou migranti. Ale kteří migranti tedy nejsou uprchlíci? Kde je hranice, dá se to vždy zcela jednoznačně stanovit? Zcela určitě ne. Přesná definice dokonce ani neexistuje. Navíc i logické rozlišení mezi ekonomickým migrantem, který jde pouze za lepším, případně zcela bezstarostným životem do jím vysněné země a skutečným uprchlíkem před probíhajícím válečným konfliktem je často mnohými lidskoprávními aktivisty zpochybňováno z různých důvodů. Jsou snahy za uprchlíky vydávat migranty kvůli jejich politickému, nebo náboženskému přesvědčení, klimatickým podmínkám v jejich původní zemi, etnickým problémům, které nemají povahu válečného konfliktu a celé řady dalších zdůvodnění. Uvedená zdůvodnění jsou ale často problémy, které si ke zdůvodnění k přeřazení z jedné kategorie do druhé dokáže vymyslet téměř každý. A kdo si je nedokáže vymyslet sám, tomu je ti, kteří migraci podporují a organizují, rádi napoví.

V případě, že se ani žádné takové zdůvodnění nepodaří nalézt, v praxi naprosto stačí, když migranti zahodí, roztrhají, či jinak zničí svoje vlastní doklady, a začnou tvrdit, že pocházejí ze země, kde právě válka probíhá a rázem se z migranta stává uprchlík. To že zničí doklady, že se vydávají za někoho zcela jiného, jak co do původu, tak někdy i věku a identity je přece zcela běžné. Značné procento dosavadních migrantů to již udělala. A rázem je z ekonomického migranta chudák uprchlík, kterému je samozřejmě třeba pomoci. A dokazujte mu, že jeho tvrzení je nepravdivé. Dokud mu nedokážete zcela jednoznačně, kdo je, není šance. Dokázat to, když nemá žádné doklady je velmi těžké. A to za sebou má ještě řadu ochránců, často i právníků z různých organizací, kteří jsou za to dobře placení a jejichž cílem je naopak je podporovat v jejich lžích, často i neoprávněných nárocích a dělat z nich oběti. Za daných okolností a vzhledem k reálnému stavu věcí se tedy odmítnutí paktu o migraci jeví jen jako prostředek k uchlácholení lidí, ale nic konkrétního se tím neřeší.

Jediná cesta, jak tento problém řešit je neustále tento problém sledovat a bránit se proti přijímání takových migrantů, kteří se za uprchlíky jen vydávají, nemají s námi společné historické, ani kulturní hodnoty a chtějí zde jen žít ze sociálních dávek. Často se argumentuje tím, že i z bývalého Československa řada lidí v určitých časových obdobích utíkala. A nebylo to jen po roce 1948, nebo 1968, bylo to i za první republiky, kdy zde byla řada nezaměstnaných. To byli dokonce typičtí ekonomičtí migranti. Ale nikdo z nich, ať už utíkali v různých dobách nehledal bezstarostný život. Všichni se chtěli začlenit do nové společnosti, začít pracovat,žít "za svoje" a byli ochotni přijmout pravidla prostředí, ve kterém se ocitli. Pokud už někoho máme přijímat, tak za obdobných podmínek. Nemůžou přece existovat jen práva utečenců, ale i povinnosti. Na to jsme si obecně v naší společnosti zvykli, že se zabýváme pouze právy člověka. Ale ruku v ruce s právy musí jít i povinnosti a na jejich dodržování musíme dbát úplně stejně, jako na dodržování práv.

František Šimeček

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.