Ve jménu tohoto zákona, který teprve začne platit, se ovšem ve státní správě již nyní odehrává řada změn, které česká média v zásadě nezajímají. Ostatně na zákonu je – až na drobné výjimky – zajímal více partikulární a zmatený spor mezi prezidentem a vládou o „politické náměstky“ (jejichž role bude do budoucna poměrně významná, jen bude zapotřebí čas, aby to některým, především nepolitickým „politikům“ došlo), než samotný obsah. Vlastně, jen jedno zajímavé pásmo reportáží, které šlo více do hloubky, jsem před časem zaznamenal na České televizi.

A tak zatím nikdo příliš neřeší nárůst počtu náměstků. Třeba na ministerstvu obrany po asi třetí, či čtvrté reorganizaci za poslední rok stoupl počet náměstků na šest „odborných“ (trochu s nadsázkou řečeno se k některým funkcím, které dosud zastával ředitel, přidalo slovo náměstek), státního tajemníka a „politického“ náměstka, jehož post bude během několika týdnů obsazen. Jinými slovy ministr obrany má sedm náměstků a státního tajemníka. Podobné je to i na dalších ministerstvech, ministr vnitra má (zatím) šest náměstků a ministr zahraničí šest „odborných“ a dva „politické“, tedy osm. Některá ministerstva strukturu zatím zaktualizovanou nemají.

Celkově tedy výrazně stoupá počet osob, které mají v označení funkce magické slovo „náměstek“, což sebou samozřejmě nese výhody. Mimo jiné tak narostl počet lidí, které mají dle zákona 10/1993 Sb. článku V právo na:

a) bezplatné používání služebního vozidla s přiděleným řidičem i bez něho k výkonu funkce nebo v souvislosti s ním a k umožnění styku s rodinou,
b) bezplatné zřízení a používání jedné účastnické telefonní stanice k zajištění okamžité dosažitelnosti v pracovní i mimopracovní době.

Zní to legračně ve spojení s vládou, která chce efektivnější (rozuměj úspornější) státní správu, ale i to může být věc názoru. O tom jsem však ani psát nechtěl. Zaujalo mě, že nedávno pod povrchem jedné z organizačních změn na Ministerstvu obrany zmizel Národní úřad pro vyzbrojování a namísto něj se objevila Sekce vyzbrojování a akvizic v jejíž čele stojí Jiří Borovec, jehož plný titul zní: „První náměstek ministra obrany – náměstek pro řízení sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany“ (pro milovníky zkratek, na kterých každý úřad stojí, by to mohlo znít nějak takto: 1. NMO – NSVA MO). Došlo ke sloučení Národního úřadu pro vyzbrojování a Centrální nákupní agentury do sekce a vlastně se vše vrátilo zpět s výjimkou rezortní centralizace, která proběhla před pár lety již při vzniku těchto dvou institucí. Na první pohled se může zdát, že jde o změnu banální. Ve skutečnosti jde ovšem o změnu principiální, která může být překvapivá zvláště u hnutí ANO stojícím na sloganech o zefektivňování, transparentnosti a centralizaci.

Nejprve drobná odbočka k označení 1. náměstek. S veškerou úctou k Jiřímu Borovcovi, který je rozhodně odborníkem a člověkem na svém místě, když už má být někdo označován 1. náměstek, má to být ten, který má na starosti „politiku“ rezortu v nejširším slova smyslu, nikoli ekonomiku, nebo akvizice. Z principu je ministerstvo obrany o politice, o použití té nejbrutálnější síly, kterou má stát k dispozici proti nepřátelům zájmů země a nikoli o ekonomice. To neznamená podporovat neefektivitu, plýtvání a tak dále. Znamená to, že politika (v nejširším slova smyslu, viz třeba Clausewitz) musí být při budování sil a jejich nasazení nadřazená ekonomice. Budování, udržování a rozvoj obrany státu je totiž z podstaty velice „prodělečnou“ záležitostí a válka je ještě prodělečnější. Ten, kdo v praxi i symbolice nechápe tuto logiku, nemůže nikdy pochopit oblast obrany jako takovou.

Ale k Národnímu úřadu pro vyzbrojování. První pokus vytvořit takový úřad se objevil ještě za Miloše Zemana v roce 1999 a vydržel pár let. Jeho první šéf Jaroslav Štefec k tomu poněkud expresivně o mnoho let později, když se na ministerstvo vrátil za Alexandra Vondry, řekl:

Nebyl potřeba, protože resort obrany již nechtěl nakupovat podle toho, co skutečně potřebuje armáda, ale podle požadavků jednotlivých lidí z ministerstva nebo zájmů obchodních firem…

Podruhé vznikl úřad za Alexandra Vondry a fungoval až do začátku letošního roku. Cílem bylo vytvořit úřad, který na konci bude nezávislý a bude v sobě centralizovat nákupy státu v oblastech bezpečnosti a obrany a který bude mít vlastní zákon. Nejprve proběhla rezortní centralizace a restrukturalizace (mnohdy hnána požadavkem na vyšší úsporu míst, než bylo vhodné) a v dalších krocích měla být tato instituce vyčleněna z ministerstva a sloučena s akvizičními pracovišti dalších úřadů (primárně ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a ministerstva financí). Mimo jiné i proto vedle Národního úřadu pro vyzbrojování ve struktuře ministerstva obrany stále existovala Centrální nákupní agentura, protože ta měla nadále uspokojovat primárně „nevojenské“ nákupy ministerstva, či být sloučena s jiným nadrezortním akvizičním úřadem, který by vznikl k uspokojování zbytku státní správy, nebo dokonce samosprávy.

Nejde přitom o žádný hokus pokus snílků, ale o uspořádání, které funguje v různých obměnách v řadě civilizovaných zemí a z řady důvodů je poměrně úspěšné. Asi nejvzornějším příkladem je švédská bezpečnostní a obranná agentura FXM, se kterou se například vyjednávalo o Gripenech. Bohužel, asi jsme ještě nedospěli řešením, které dávají smysl, a tak se vracíme zpět.

Abych byl zcela upřímný, předchozí odstavce jsem napsal tak, jako by na těchto krocích existovala jednoznačná shoda. V zásadě nebylo tolik odlišností, co se týče centralizace a vytvoření Národního úřadu pro vyzbrojování. Problém nastal při debatách o tom, zda má být vyjmut z působnosti ministerstva (tomu oponovalo a oponuje i mnoho vojáků, kteří jinak nákupčím spíše nemohou přijít na jméno, ať už opodstatněně, či nikoli). Strach z toho, že úřad ztratí kontrolu nad akvizicemi (mocensky jde o poměrně důležitý nástroj) byl typický i pro odmítání jakékoli centralizace na úrovni státu i u ministerstva vnitra (respektive policie, která je decentralizovaná, takže by to bylo komplikovanější) a jinde.

Nyní se objevují informace, že hnutí ANO chce u ministerstev, která „drží“ centralizovat nákupy. Doufám, že jde jen o zkomolení nějakého nápadu, protože by to byl z řady důvodů nesmysl. Pak by se člověk musel ptát, kolik máme vlastně vlád. KDU-ČSL by pak třeba na „svých“ úřadech mohla zavést v rámci vzdělávání úředníků hodinu katechismu týdně, protože na ministerstvech ČSSD by tenhle nápad určitě neprošel…

Větší smysl, než se pouštět do podobných kroků, by mělo dotvoření systému nákupů v oblasti obrany a bezpečnosti do jednoho úřadu (to znamená zřízeného zákonem). Vedlo by to k větší nezávislosti a efektivitě a jsem přesvědčen, že by to sektoru, státu a jeho kase, i jednotlivým ministerstvům nakonec v mnoha ohledech pomohlo.