Macron v předvolební kampani kritizoval Německo za vytváření vysokých přebytků běžného účtu platební bilance. Ke kritice se v tomto týdnu připojil i Mezinárodní měnový fond (symbolicky v čele s francouzskou generální ředitelkou Lagardeovou). MMF v nové Zprávě o stavu německé ekonomiky varuje Německo před přebytkem běžného účtu. „Nemoc“ přebytku přitom navrhuje léčit především zvyšováním domácích výdajů a expanzivní fiskální politikou. Ve stejný den jako Mezinárodní měnový fond zveřejnil německý statistický úřad březnová data, podle kterých Německo vykázalo historicky nejvyšší přebytek běžného účtu platební bilance od svého znovusjednocení (viz obrázek 1).

Posedlost platební bilancí lze za běžných okolností chápat snad jen jako merkantilistický atavismus soudobých ekonomik. Nikoli bez důvodu říkal Milton Friedman, že to nejlepší, co můžeme s platební bilancí dělat, je ignorovat ji.[1] Pokud se vlády znepokojují kvůli stavu běžného účtu, pak je to především v době hlubokých deficitů, které vytvářejí závislost na zahraničních investicích. Německý přebytek však problém skutečně představuje – nikoli ovšem pro Německo, ale pro další evropské státy.

Obrázek 1: Vývoj salda běžného účtu německé platební bilance

Zdroj: Světová banka

Po druhé světové válce byl německý platební účet v důsledku amerických investic silně deficitní. Až v průběhu 70. let se začal vyrovnávat a v 80. letech Německo poprvé vykazovalo významné přebytky. Znovusjednocení Němecek po roce 1990 a s ním spojené mohutné dotace východoněmeckým státům však opět vedly k pádu do hlubokých deficitů. Zlom nastal teprve se zavedením eura: od roku 2001 vykazuje německého hospodářství rostoucí přebytky. V roce 2016 tak mělo Německo v absolutních číslech nejvyšší přebytek běžného účtu platební bilance na světě – vyšší než Čína i celá Evropská unie. Největší (dílčí) přebytek obchodní bilance vykazuje Německo vůči Spojeným státům (20 % celkového německého přebytku), Velké Británii (18 %) a právě Francii (10 %). Naopak největší deficit má německý obchod s Čínou, Nizozemskem a Českou republikou.

Obrázek 2: Hlavní obchodní partneři Německa

Zdroj: The Observatory of Economic Complexity. Německé exporty a importy.

Německý, exporty tažený, růst je důsledkem slabého eura, které je výslednicí slabosti většiny z 19 ekonomik eurozóny. Zatímco „řecké euro“ je vůči dolaru nadhodnoceno o 20 % a francouzské o 8 %, „německé euro“ je podhodnoceno zhruba o 12 %.[2] Německé vývozy jsou proto extrémně levné – a to zejména vůči vývozům jihoevropských zemí v čele s Řeckem i Francií.

Eurosocialista Schulz zdůvodňoval německý přebytek vysokou kvalitou německé produkce. Za běžných okolností by byla jakákoli snaha o omlouvání kladného výsledku zahraničního obchodu téměř absurdní. Německý přebytek je však vedlejším příznakem chronické choroby eurozóny, je lícem vážných problémů jižních ekonomik.

Léčba naordinovaná Mezinárodním měnovým fondem by sice německý přebytek snížila, ale ostatním obětem eura by nijak nepomohla. Německá ekonomika – navzdory rétorice evropských politiků – není zdravá. Potýká se s vysokou mírou zadluženosti, implicitně nízkým tempem ekonomického růstu a vysokými rozdíly mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. Deficit německého státního rozpočtu či vnitřní revalvace (prostřednictvím zvyšování mezd a snižování míry úspor) by tuto situaci pouze prohloubily.

Jediným řešením nezdravé asymetrie zahraničního obchodu tak zůstává návrat k německé marce, francouzskému franku a řecké drachmě, tedy rozpuštění evropské měnové unie v její současné podobě. Měnová desintegrace je ostatně vždy výrazně jednodušší a méně nákladná než násilná a uměle udržovaná měnová integrace.

Obrázek 3: Vývoj kurzu eura vůči dolaru

Zdroj: Evropská centrální banka, 2017.

Hana Lipovská, 12. května 2017.