Na programu lednového jednání vlády je i projednání návrhu na poskytnutí třetí bilaterální půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu. Mezinárodní měnový fond po dlouhá desetiletí soustřeďoval svou, mnohdy nebezpečnou, pozornost pouze na rozvojové ekonomiky. Zvrat přišel s hospodářskou krizí v roce 2009, kdy Fond začal masivně půjčovat i problematickým zemím eurozóny. Zdroje na tyto obrovské půjčky získal otevřením takzvané „třetí obranné linie“ – bilaterálními půjčkami.

Rozdáváme hlava nehlava

První půjčku poskytla Česká národní banka, v čele s tehdejším guvernérem Zdeňkem Tůmou, ze svých devizových rezerv na základě usnesení vlády v dubnu 2009. Půjčka ve výši zhruba 27,5 miliard Kč (1,03 miliard €) byla domluvena na zasedání Evropské rady za účelem pomoci zemím postiženým krizí.

Ministerstvo financí tehdy neracionální krok omlouvalo tvrzením, že „uvedené opatření bude mít zpětně kladný vliv na českou ekonomiku, která je silně proexportně zaměřená.“ Připomeňme si, že jsme stáli na prahu největší hospodářské krize v novodobých dějinách naší země, krize, ze které se česká ekonomika zotavovala až do roku 2014.

Druhá půjčka následovala o tři roky později. Mezinárodní měnový fond coby součást Trojky konstatoval, že se podmínky zhoršily a k prevenci krize je tedy nutné navýšit úvěrový rámec z původních 250 miliard na 430 miliard dolarů. V roce 2012 byl již guvernérem Miroslav Singer, který prodloužení a navýšení úvěrového rámce MMF vzdoroval.

Diskuse o úvěrovém rámci ve výši 37,5 miliard Kč (1,5 miliard €) se tehdy změnila v diskusi o „evropanství“ a „solidaritě“. Ministr financí i ministr zahraničí zdůrazňovali údajnou povinnost České republiky podílet se na „záchraně eura“. Proti půjčce se tak stavěl především prezident Václav Klaus. Jeho čtyři roky staré argumenty platí i dnes:

• Česká republika sama žije s deficitem, který – jak je vidět – není schopna eliminovat. V této situaci by bylo nezodpovědné naše zadlužení zvyšovat poskytováním dalších půjček pro extrémně zadlužené země, kterým to pouze umožní další odklad skutečných řešení.
• Strašení izolací jsme si v posledních letech užili dost a teď jsme v důsledku toho v těžko řešitelném evropském problému. Proto jsem uvítal, že jsme spolu s několika dalšími zeměmi naznačili, že se k dalšímu bianko šeku připojovat nehodláme.

Požadavek MMF byl nakonec alespoň snížen z 3,5 miliard eur na necelou polovinu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 216/2013 Sb. o poskytnutí státní záruky ČR na zajištění půjčky ČNB pro MMF Česká národní banka vládě půjčku nedoporučila poskytnout. Vláda se proto zavázala hradit ČNB náklady příležitostí, transakční náklady a náklady na zajištění kurzového rizika, které jen v letech 2010–2011 činily 47 milionů Kč.

Úvěry z tohoto druhého kola bilaterálních půjček poskytl MMF především Portugalsku (24,8 miliard dolarů), Řecku (23,45 miliard dolarů), Ukrajině (9,8 miliard dolarů) a Irsku (5,25 miliard dolarů).

Třetí půjčka je vyžadována od – tentokrát již Rusnokovy – České národní banky v letošním roce.

Podej MMF prst...

Na svém říjnovém zasedání MMF požádal členské státy o další prodloužení úvěrového rámce. Tentokrát již neargumentoval Velkou recesí, nýbrž příliš slabým globálním ekonomickým růstem. Pomiňme, že hovořit o „globálním růstu“ je v tomto kontextu nesmyslné. Je zřejmé, že MMF už od jeho založení láká možnost řídit světové ekonomiky co možná nejvíce centrálně a k tomu se argument globálního růstu dobře hodí. Podle MMF „globální ekonomika“ roste jen pomalu, za což může slabá poptávka, nízký růst investic, stagnace mezinárodního obchodu, nízké ceny komodit a globální zadlužení.

Lékem podle washingtonských ekonomů je expanzivní monetární politika (jakkoli i podle nich „kvantitativní uvolňování narazilo na své limity“), silná globální spolupráce a především aktivní fiskální politika. Všechny členské státy musejí podle MMF „flexibilně používat fiskální politiku“, přičemž jejich daňová politika a vládní výdaje mají být prorůstové. Coby protikrizovou prevenci si proto MMF schválil obnovení bilaterálních závazků ve výši 360 miliard dolarů, aby „pomohl udržet současnou úvěrovou kapacitu.“

Mezi 26 členy, kteří mají tyto závazky poskytnout, jsou kromě České republiky i evropské státy G8, Brazílie, Peru, Chile, Mexiko či Švédsko. Fond však nikde explicitně neuvádí, kvůli kterým konkrétním rizikům bilaterální půjčky požaduje, ani jaký negativní vývoj (a ve kterých zemích) očekává. Úvěrový rámec je tak de facto bianco směnkou, poskytnutou prostřednictvím Fondu těm nejproblematičtějším dlužníkům.

Od České republiky je očekáváno prodloužení úvěrového rámce ve výši 1,5 miliardy eur (dnes zhruba 40,5 miliardy Kč) do roku 2019–2020. Jedná se o částku srovnatelnou s průměrnými ročními výdaji České republiky na obranu. Úvěr bude úročen tzv. úrokovou mírou zvláštních práv čerpání, která v současnosti činí nepatrných 0,318 %. Opět se předpokládá, že se stát za tuto půjčku zaručí v plné výši.

Pohledávky a závazky ČNB vůči Mezinárodnímu měnovému fondu:

Zdroj: Účetní závěrky a zprávy auditora ČNB v letech 2007–2015. Vlastní zpracování.

Bez výhod a bez záruk

Ministerstvo financí v Návrhu na poskytnutí bilaterální půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu opakuje mantru svých předchůdců: „MMF je jedním z nejbezpečnějších dlužníků, který reprezentuje celosvětovou diversifikaci vzhledem ke spektru členských zemí s různou kreditní kvalitou a ekonomickou výkonností. Více diverzifikované aktivum než půjčka MMF na trhu v současnosti prakticky neexistuje.“

Jinými slovy: ministerstvo financí používá vzletné finančnické pojmy zcela chybným způsobem. Diverzifikace bezpochyby může být nástrojem ke snížení investičního rizika. V našem případě se však nejedná o diverzifikaci prostřednictvím investic do různých, vzájemně nezávislých, aktiv. Naopak, jde o půjčku sice různým, nicméně shodně velmi rizikovým zemím (s obdobným ekonomickým cyklem) – a to při velmi nízké úrokové míře. Výhodného na této transakci pro českou ekonomiku není naprosto nic.

Graf vývoje pohledávek a závazků ČNB vůči Mezinárodnímu měnovému fondu jen dokresluje reálné dopady salámové metody, která je vůči české ekonomice s úspěchem uplatňována. Naše pozice vůči MMF se začala výrazně měnit na počátku krize v roce 2009. Půjčka (široce chápaná jako půjčka na záchranu eura) v roce 2012 ještě alespoň vzbudila vlnu protestů, byť ji nakonec ministři TOP 09 prosadili.

U letošního kola půjčky však lze s obavou očekávat, že již žádné rozruch nevzbudí. Případné varovné hlasy budou zamítány tradičními hesly o solidaritě a bezpečnosti. Krůček po krůčku tak lze přimět občany, státy i vlády, aby se to, co ještě včera bylo nepředstavitelné, stalo normou. I takovou nenápadnou cestou ztrácí naše země kousek po kousku svoji suverenitu.

Zdroj.