Co je ještě podstatnější: Finové ve skutečnosti netestují základní nepodmíněný příjem, nýbrž pouze reformu podpory v nezaměstnanosti, pro kterou tento módní termín použili.

Základní nepodmíněný příjem[1] je definován jako periodická peněžní dávka, která je univerzální (vyplácená každému člověku bez rozdílu), individuální (dostává ji jedinec, nikoli domácnost nebo rodina) a nepodmíněná. Finský „základní nepodmíněný příjem“ ovšem není ani univerzální, neboť jej dostávají pouze dva tisíce občanů ve věku 25–58 let, ani nepodmíněný, neboť testovací vzorek byl náhodně vybrán pouze z nezaměstnaných Finů.

Cílem experimentu bylo sledování vlivu peněžních pobídek na rozhodování nezaměstnaných o vstupu na trh práce. Míra nezaměstnanosti se ve Finsku dlouhodobě pohybuje nad 8,5 % a je nejvyšší ze všech skandinávských států, míra zaměstnanosti (72,9 %) je naopak v rámci Skandinávie nejnižší. Měsíční částka 560 € vyplácená po období dvou let měla příjemce motivovat, aby si nalezli zaměstnání, neboť tento „základní nepodmíněný příjem“ jim má být garantovaný, i když budou pobírat mzdu. Dávka samotná přitom odpovídá jen 16 % průměrné finské mzdy a zhruba třetině průměrné mzdy nízko kvalifikovaných finských pracovníků. Pobídka pro hledání zaměstnání by tedy podle vládních ekonomů měla být významná.[2] Středopravicová finská vláda na celý experiment vyčlenila 20 milionů € s příslibem dalšího možného rozšíření (o dalších 40–70 mil. €) pro období 2019–2020. Právě toto rozšíření však letos bylo zamítnuto ve prospěch reformy sociálního systému.

Příznačná je míra podpory „základního nepodmíněného příjmu“ mezi samotnými Finy. Celý koncept původně podporovalo 70 % Finů. Jakmile však byli respondenti seznámeni s náklady (zvýšení daňové sazby daně z příjmu na 55 % pro zavedení základního nepodmíněného příjmu ve výši 800 €), podpora klesla na 35 %. Nepříliš překvapivě je podpora silnější mezi levicovými politickými stranami (Levice, Socialisté a Zelení) oproti stranám středovým a pravicovým.

Finský experiment sice získal značný mediální a mezinárodní ohlas, nicméně jakékoli jeho výsledky budou mít z hlediska konceptu základního nepodmíněného příjmu jen zanedbatelnou hodnotu. Rizika spojená se sociálním inženýrstvím (odrazování od práce, další oslabení rodiny či nárůst přerozdělování) by se plně projevila, jen pokud by experiment nebyl časově omezen na pouhé dva roky, a pokud by probíhal celoplošně (v mnohem vyšším měřítku než 0,04 % finské populace).

Podle prvních výsledků účastníci experimentu pochopitelně chápou základní příjem jako jednorázový finanční benefit. Během sledovaného období si tak například vybírají obor studia nikoli podle dalších šancí na trhu práce, ale čistě podle svého osobního zájmu. Celé velkolepé experimenty proto nejsou ničím jiným, než efektní loterií, při které dostane několik domácností o něco vyšší příděl z vybraných daní. Jakékoli výsledky z těchto experimentů jsou tak naprosto bezcenné a vyvozovat z nich nebude možné zhola nic. Experimentování však vyhovuje minimálně samotným experimentátorům – jen ve Finsku se na projektu podílejí čtyři univerzity a několik neziskových organizací. Daňoví poplatníci tak celý experiment platí dvakrát.

Samotní Finové si rozumně uvědomili neudržitelnost celého systému byť i v omezeném měřítku a rozhodli se pro systém, který bude opět zohledňovat zásluhovost. Zároveň však dosavadní finská cesta inspirovala levicové politiky dalších zemí, kteří již se slibem zavedení základního nepodmíněného systému ve volbách kandidovali nebo kandidovat hodlají. Italské Hnutí pěti hvězd například slibovalo základní nepodmíněný příjem pro nezaměstnané ve výši 780 € měsíčně, Forza Italia přislíbila dokonce 1000 € měsíčně – náklady na zavedení by ovšem vyžadovali prostředky ve výši minimálně 1,7 % italského hrubého domácího produktu. Americký demokrat Andrew Young spojil svou prezidentskou kandidaturu pro rok 2020 se slibem zavedení základního nepodmíněného příjmu 1000 dolarů měsíčně pro každého občana ve věku 18–64 let.[3] Jeho argumentace zní českému voliči povědomě: takzvanou „dividendu svobody“, jak základní nepodmíněný příjem nazývá, si prý Spojené státy mohou dovolit, neboť „Vláda má spoustu zdrojů, jen nejsou rozdělovány mezi dostatek lidí.“ Dalším zastáncem je někdejší řecký ministr financí Varoufakis, který v duchu své neomarxistické filozofie tvrdí, že „právo na nicnedělání nesmí mít pouze bohatí, nýbrž také chudí“. Podobně jako Marx, také Varoufakis chce zavést sociální změny nejprve v nejvyspělejších zemích (v tomto případě ve Švýcarsku) a až poté v chudších státech.

Pravé důvody k zavedení základního nepodmíněného příjmu však vysvětlil až socialistický ekonom Van Parijs, který nově propaguje jeho vylepšenou verzi: eurodividendu, neboli celoevropský základní nepodmíněný příjem. Panevropský rovný příjem pro všechny občany všech členských zemí Evropské unie by prý měl plnit roli makroekonomického stabilizátoru v rámci EU a zároveň zabraňovat migraci mezi členskými státy. Eurodividenda by se podle socialistů měla financovat uvalením (ještě) vyšších kapitálových daní, zvláštním zdaněním duševního vlastnictví i vysoce kvalifikovaného lidského kapitálu. Součástí plánu je sjednocení korporátních daňových sazeb, a především – v jejich terminologii – europeizace daní. Sen o základním nepodmíněném příjmu tak stále zůstává především snem o harmonizaci sociálního státu na unijní úrovni, snem o stále vyšším přerozdělování a stále silnějším evropském nadstátu.

[1] Angl. Universal Basic Income (UBI) je označován také jako státem garantovaný příjem, univerzální základní příjem, občanská mzda, národní dividenda či všeobecný základní příjem.

[2] Finové zvažovali i variantu tzv. plného základního nepodmíněného příjmu, který měl být podle původních představ téměř trojnásobný (až 1 500 € měsíčně), aby pokryl „veškeré výdaje včetně kulturního vyžití člověka“.

[3] Podpora základního nepodmíněného příjmu je dle šetření Gallup Institut nejvyšší právě mezi demokraty (65 %) oproti 28 % republikánů. Ještě před deseti lety by pro základní nepodmíněný příjem hlasovalo 12 % Američanů, dnes už 48 %.

Hana Lipovská

Psáno pro Institut Václava Klause.