Úvodní verše jsou citovány z básně Litanie na slovo člověk, která pochází z tvorby Ivana Slavíka, katolického básníka a překladatele, jenž se narodil 23. 1. 1920) a zemřel na Štědrý den roku 2002. Vstupní citace dokonale vystihuje Slavíkův celoživotní lidský i autorský étos. A také onen – bez vyšší pomoci neřešitelný – vnitřní spor mezi možným a nemožným, chtěným a vnuceným. Mimochodem první obsáhlejší výbor ze Slavíkovy poesie, který vyšel hned po převratu, v roce 1990, nese název S očima otevřenýma (odtud jsme si jej vypůjčili do titulku této vzpomínky). Slavík psal a tvořil s očima otevřenýma – k vidění, k údivu, k úžasu, k pochopení, k znechucení, ke vzdoru, k odporu – a nakonec vždy k cestě za tím, co je věčné. Můžete to nazvat různě. Zde se nabízí výklad „věrnost sobě samému, svým hodnotám, svému přesvědčení.“
Za stínem doby
Pocházel z rodiny dělníka. Dětství prožil u prarodičů v Poříčanech. Po absolvování reálného gymnázia v Praze (maturita 1939) se zapsal na FF UK (čeština, němčina), nedlouho poté však byly vysoké školy zavřeny. Slavík pracoval jako knihkupecký praktikant v knihkupectví Jana Fromka, pak byl krátce úředníkem. V letech 1942–1945 byl totálně nasazen jako pomocný mechanik v továrně ETA v Praze-Vršovicích. Od roku 1945 pokračoval ve studiích češtiny, francouzštiny a filozofie na FF UK, absolvoval 1948 prací Epiteton Karla Tomana. V roce 1946 konvertoval ke katolictví, křestním kmotrem mu byl Jan Čep. V letech 1946–1947 byl v nakladatelství Vyšehrad redaktorem stejnojmenné revue (Vyšehrad) a také mluvčím katolické skupiny na Večerech mladé poezie v Umělecké besedě v Praze. Od 1948 působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Praze - Vršovicích a v Domažlicích; od roku 1952 v Hořovicích, nejprve na Strojní průmyslové škole, od roku 1972 na gymnáziu. V Hořovicích žil až do své smrti. Po odchodu do důchodu (1980) se věnoval výhradně literatuře. Potud strohá řeč Slovníku české literatury po roce 1945.
Chcete, aby se koalice STAČILO! dostala do Poslanecké sněmovny?Anketa
První sbírka (Snímání, v původním záměru bylo nazvat ji Snímání s kříže) Slavíkovi vyšla z pochopitelných důvodů až po válce, v roce 1947, obsahovala verše z let válečných a už tehdy zaznamenala mimořádně vstřícné kritické ohlasy. Literární vědec a vlastně celoživotní Slavíkův propagátor Jaroslav Med tento debut odvážně srovnal dokonce s Ortenovými Elegiemi. Nebylo to zase úplně mimo realitu. Ve Stmívání píše Slavík tyto verše: „Pro milosrdenství boží řekni kam to všichni jdem / že trosky našich setkání nemilosrdně mlčí proti sobě jako kordy.“ (Kdo zná Elegie, tomu to netřeba vysvětlovat.) Med to později velmi přesně komentuje: „Slavíkova transcendentála prochází obyčejným pokojem, ve kterém žije člověk obklopený prostými věcmi lidské každodennosti. A ty mu neustále dosvědčují, že i ony jsou součástí zázraku stvořeného, jen nesmí být přehlédnuta dokonalá plnost jejich smyslu.“ Zní to jako paradox, ale Slavíkova samota jako věčný refrén jeho díla, vlastně není zoufalá, jen je třeba ji vyhodnotit jako dar, s nímž je třeba existovat. Konečně, vždy měl svou oporu, kterou vyjádřil slovy: „Kříž / zkřížení dřev / na kterém je rozpjata / veškerá jistota nad propastí.“
Koncem 40. let Slavík začal být považován za čelní osobnost nastupující katolické literární generace. To však bohužel nemělo dlouhé trvání. Slavík, možná v předtuše ohrožení (nezapomínejme, jaké byly osudy Jana Zahradníčka, Zdeňka Rotrekla a dalších autorů téže konfese), uchýlil se do přítmí, za stín své doby. Zmizel z pomyslných světel ramp a zvolil nenápadný život středoškolského kantora, nadto na malém městě. Ano, byl vyobcován z okruhu publikujících autorů, ale zachránil si kus života, možná celý. A to bylo dobře, protože jej potřeboval nutně k vytvoření velkého díla básnického i překladatelského.
Od Havrana ke Květům zla
Velmi podstatnou a početně velice bohatou součást Slavíkovy literární tvorby představují četné překlady poezie z francouzštiny (mj. Charles Baudelaire, Paul Claudel, Charles Péguy, Jules Laforgue), angličtiny (Edgar Allan Poe, Gerard Manley Hopkins), němčiny (Novalis, Joseph von Eichendorff, Eduard Mörike), ruštiny (Fedor Ivanovič Tjutčev, Ivan Aleksejevič Bunin) a španělštiny (Gabriela Mistralová, Rubén Darío, Juana Inés de la Cruz). Významnou částí Slavíkova překladatelského díla jsou objevné pohledy na předkolumbovské kultury amerického kontinentu (Sláva a pád Tenočtitlanu, Popol Vuh, Motýl z obsidiánu), doprovázené zasvěcenými komentáři. Jak připomněl opět Jaroslav Med, Slavík překládal z původních aztéckých a mayských pramenů a poprvé v našem kulturním kontextu zprostředkoval celistvý obraz těchto dávno zaniklých kultur. Tak, jako se řada jiných básníků skrývala do ústraní překladatelské samoty a předstírané anonymity (Kamil Bednář k Robinsonu Jeffersovi, Jana Štroblová k Marině Cvetajevové, Pavel Šrut k Robertu Gravesovi a mnozí další k mnohým jiným), našel i Ivan Slavík východisko z autorského mlčení v činnosti, kterou sám považoval za svého druhu badatelství. A nešlo jen o ony předkolumbovské literatury, kde se dotýkal historické vědy z kulturního zázemí. Slavík pracoval i s překlady modernějších autorů objevitelsky, snažil se proniknout do jejich autorského myšlení, nevnucovat jim svoji optiku, sloužit jim. Možná proto se dokázal setkat, nikoli utkat, s tak rozdílnými autory, jako byl expresionista Georg Trakl, romantik Goethe či hravý nonsensový básník Edward Lear. Škála Slavíkem přeložených básníků je opulentní a dechberoucí. Tak renesanční osobnost je i v naší, literárně tradičně velmi obdařené zemi, spíše šafránem.
Krátké nadechnutí a…
Jako řada jiných, i Slavík prožil velkou část 60. let, v krátkém, ale intenzivním autorském a publikačním rozletu. Po již citovaném debutu Snímání (1947) trvalo skoro dvě dekády, než se Slavík směl zase připomínat jako básník, ne jen jako překladatel. V poměrně rychlém sledu vyšly jeho knihy Deník Arnošta Jenče (bibliofilie, 1964), Já A. J. (bibliofilie, 1965), Stín třtiny (1965), Osten (1968), Hlohový vítr (1968). A opět pád do ticha. Teprve po dalších dvaceti letech vyšla sbírka Dvacet pozdních básní aneb Zaříkávání naděje (1988), kterou vydal Památník národního písemnictví pro Spolek českých bibliofilů. A těsně po změně režimu vyšel úvodem citovaný rozsáhlý výbor S očima otevřenýma. V následujícím desetiletí, dalo by se říci, přišlo s věkem i jisté bilancování, účtování, upínání se k hodnotám věčným. Tak vyšly knihy Kapky potu a krve Arnošta Jenče (1991); Suspiria. Náboženské básně (1991); Lux sanctorum (1992); Ta hudba (básně z let 1968–1986, 1993); Ke komu (básně z 50. let, 1995) či deníkové zápisky Hory roků (1999).
Zaříkávání naděje
„Jdu na krok / kol neviditelných hrotů a hran / o nehmotné narážeje / zřícení záře minuv / či v jiskření pochován / světla nade vše pomyšlení / nade vše vyslovení“. Citované verše jsou ze sbírky Dvacet pozdních básni aneb zaříkávání naděje a jsou dobrou pointou tohoto neobyčejného lidského příběhu. Nejlépe jej vystihl již výše citovaný Jaroslav Med, a tak si závěrem od něho vypůjčíme ještě několik slov, po nichž už nebude třeba nic dodávat. Snad jen: dobře, že česká literatura měla tohoto básníka. Nezapomínejme.
„Zázračnost všednosti je vstřebána jako základní předpoklad básníkova pobytu na světě, nic však ale nemůže překrýt naléhavost otázek, které se znovu a znovu vnucují básníkovu nitru: samota, deprese, z ,nelásky plodící nebytí,´ a pocit vyvrženosti: ,K ničemu zde / a jako by ne už zde´, i hledání vlastní podoby ve vrstvách prožitého času: ,rád by kvetl, ale mohl jen šedivě růst´, a stálá snaha bytostného romantika o něco se opřít v tom ustavičném rozkmitu mezi trháním a scelováním – to jsou základní myšlenkové konstanty Slavíkova básnického světa.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
