Myšlení evropské propalestinské levice zašlo tak daleko, že Bush a Šaron byli líčeni jako dva nejhorší gangsteři. Oběti bombových útoků jsou zlehčovány coby následek „okupace“, zatímco izraelské sebeobranné akce jsou vždy líčeny jako destruktivní, okupační, apartheidní či zločinné. V novinách jsou izraelské oběti atentátů často zachyceny v trpném rodě („životy byly ztraceny“), zatímco izraelské akce jsou líčeny v rodě činném („Izraelci demolují, ničí“). Británie zaznamenala 594 antisemitských útoků za rok 2006, stejně tak velké množství antisemitských útoků zaznamenala Francie a Belgie. Mnozí marxističtí myslitelé však incidenty zlehčují s tvrzením, že za vše může izraelsko-palestinský konflikt. Je tomu skutečně tak?

Neomarxistická levice vždy odmítá obvinění z rasismu, tvrdí, že je spravedlivá. Izrael přece okupuje, chce jen šikanovat Palestince s cílem vytvořit veliký Izrael. Jaká je skutečnost? Na mapách palestinských učebnic nenajdeme vůbec žádnou zmínku o Izraeli, ale vždy se tam mluví jen o Palestině. Řada sekulárních Židů by vyměnila i sporná území, která mají pro ortodoxní Židy veliký význam - nachází se tam hrobka patriarchů Abrahama, Izáka a Jákoba - za skutečný mír. Hebron je pro judaismus druhé nejsvatější místo po Jeruzalému.

Neomarxisté se schovávají za antisionismus. Kdyby antisionismus nebyl jen jednou z forem antisemitismu, tak by nemohlo docházet k násilným útokům na evropské Židy. Právě zde pokulhává alibi antisionismu. Antisionisté zlehčují antisemitské útoky s odůvodněním, že za to vlastně může stát Izrael, který svou politikou vůči Palestincům zapříčiňuje nenávist k Židům. Co mají např. francouzští Židé společného s Izraelem? V čem se provinili? „Provinili“ se svým židovstvím. Nenechme se zmást! Každý Žid v Evropě je líčen jako potencionální Izraelec. Víme, že sionistický ideál si klade za cíl bezpečí všech Židů. Stát Izrael se činí zodpovědný za Židy žijící v diaspoře, nakonec se má stát domovem všech Židů a každý Žid má právo návratu do své vlasti. Vzpomeňme si na slova Miloše Zemana o Jasseru Arafatovi. Miloš Zeman byl za svá slova okamžitě odsouzen. Řekl něco, co evropská propalestinsky orientovaná levice slyšet nechtěla.

Nyní se vrátím ke kořeni obratu ve vztahu mezi evropskou levicí a Izraelem. První židovští sionisté byli většinou sekulární, levicově orientovaní lidé. Chtěli vytvořit z Izraele spíše socialistický stát založený na kolektivním hospodaření. Sám David Ben Gurion prohlásil: „Socialismus je pro nás stejně důležitý jako Bible“, bezesporu rouhačská slova pro ortodoxní Židy. Židé z první alíji začali zakládat kibucy a pomocí úmorné práce zúrodňovat neúrodnou poušť. Ale to jsou dostatečně známá fakta.

Bod zlomu začal od 60. let. Francie byla věrným spojencem Izraele, dodávala Izraeli zbraně a využívala služeb izraelské rozvědky ve válkách, které vedla v Maroku a Alžírsku. Tehdy byla Francie s Izraelem „na jedné lodi“. Francie válčila s Alžírskem, Izrael byl formálně ve válečném stavu s arabskými sousedy. Po skončení války mezi Francií a Alžírem, kdy Charles de Gaulle obrátil a zahájil éru čistě proarabské politiky, nastolil zároveň embargo na dodávku zbraní do Izraele. Izrael si musel hledat jiného spojence - Spojené státy americké.

Vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem nebyly vždy tak jednoznačné a přátelské, jako jsou v současné době. I změnu vztahů mezi Spojenými státy a Izraelem zapříčinila šestidenní válka. Izrael pociťoval po vítězné Válce za nezávislost i Sinajském tažení vášnivé nepřátelství muslimských států. Roku 1964 byla založena „Organizace pro osvobození Palestiny“, jež si předsevzala jediný cíl - zničit stát Izrael. OOP začala podnikat vražedné útoky na izraelské civilisty, Izrael byl nucen reagovat na násilí vojenskou silou. Na druhé straně mnozí Američané začali vidět v Izraeli perspektivního spojence proti komunistickému východnímu bloku. Ačkoliv v Izraeli konce 70. let vládla Strana práce, strana založená na sociálně-demokratických principech, Izrael nikdy nebyl komunistickým státem a infiltraci komunistických špiónů se izraelské tajné služby snažily vždy čelit.

O senzační vítězství Izraele v šestidenní válce se zasloužily především izraelské tajné služby. Mnoho životně důležitých informací dodal Eli Kohen, Izraelec narozený v Iráku. Dodával Izraeli kvalitní vojenské i politické informace, mezi kterými nechyběly četné podrobnosti o frontové pevnostní linii na Golanech, které Izrael dobyl v červnu 1967. Kohena však Syřané odhalili a popravili.

Izrael dokázal skvěle monitorovat rádiové vysílání protivníků. Izraelci dokázali odposlechnout dialog mezi Násirem a Husajnem. Násir znovu obsadil demilitarizovaný Sinajský poloostrov, přesunul tam sto tisíc vojáků a těžké zbraně. Poručil vojskům OSN, aby odešla. Dne 22. května 1967 zablokoval Akabu pro Izrael uzavřením Tiranských nížin. Samotný akt vojenské blokády chápe mezinárodní právo jako akt agrese. Dne 30. května téhož roku uzavřel Násir vojenské spojenectví s jordánským králem Husajnem. Egyptská a syrská média začala štvát proti Izraeli. Nicméně izraelský Aman byl o všem informován. Izrael získal informace o třech arabských armádách, o její struktuře, vyzbrojení, bojové taktice.

Dne 5. června 1967 v 7.45 ráno zahájily izraelské letecké síly preventivní úder. Masivním izraelským bombardováním bylo zničeno přes 400 egyptských, syrských a jordánských letadel, aniž by jediné vzlétlo. Izraelci využili momentu překvapení. Arabským leteckým silám zbylo ještě 280 letadel, které však nebyly rozhodující silou. Izraeli se tak uvolnily ruce k efektivnější obraně.

Dne 7. června dobyli Izraelci Staré město a znovu sjednotili Jeruzalém pod svou svrchovanost, o den později 8. června 1967 docílili vítězství na Západním břehu Jordánu (Judei a Samaří), za další dva dny Izrael zvítězil na Golanských výšinách a dostal se na vzdálenost pouhých 50 kilometrů od Damašku. Na Sinaji i na Západním břehu dosáhl Izrael velikého vítězství, největšího ve svých novodobých dějinách. Egyptská i jordánská vojska byla na ústupu. 8. června přijal Násir zastavení palby, které vydala Rada bezpečnosti na den 7. června. Během 9. června začaly odpadat i syrské bojové jednotky. Boje na Golanech skončily 10. června 1967 v 18.30 hodin. Šestidenní válka skončila. Padlo 777 izraelských vojáků.

Když Izrael vstoupil na Západní břeh Jordánu (Judea a Samaří), byl šokován špatnou životní úrovní palestinského obyvatelstva, které žilo pod nadvládou Jordánska. Často řada levicových myslitelů poukazuje na tragické důsledky izraelské okupace pro arabské obyvatelstvo. Je jasné, že stavba bezpečnostní zdi nebo jiné kroky Izraele vedoucí k zajištění bezpečnosti izraelských obyvatel stěžuje život také obyčejným Palestincům, na druhé straně nesmíme zapomínat, že Izrael přistoupil ke stavbě zdi po nekončících sebevražedných atentátech, proti kterým palestinské vedení prakticky nezasahovalo. Důležitým faktem také je, že se délka života palestinských obyvatel pod izraelskou správou zvýšila ze 48 na 62 let, výrazně se snížila kojenecká úmrtnost a moderní vymoženosti se snadněji dostávaly palestinským rodinám.

Vítězství Izraele v šestidenní válce vyvolalo téměř na celém světě bouřlivou odezvu. Militantní palestinské skupiny nastartovaly teror proti Izraeli, nejznámější z mnoha teroristických operací je povraždění izraelských sportovců v Mnichově, únosy letadel, přepadávání Izraelců radikálními Palestinci ze Západního břehu Jordánu. Izrael reagoval na teroristické útoky ozbrojenou silou. Co se týká údajného tzv. izraelského expansionalismu, je nutné zdůraznit, že Izrael vrátil 91 % země, kterou získal v šestidenní válce. Někteří lidé chtějí, aby se Izrael vzdal ještě více svého území, že jedině tak bude mír. V 90. letech nabídl izraelský premiér Ehud Barak i navrácení celé Gazy a většinu Západního břehu Jordánu (oblast Judei a Samaří).

Smutnou pravdou však je, že se Arabové mezi sebou zabíjeli ještě před vznikem malinkého židovského státu Izrael. Od založení Izraele se Arabové nebyli schopni sjednotit. Dějiny arabského světa od roku 1948 byly plné násilí, vražd a atentátů na významné státníky. Syrský ministr zahraničí Abd Chalim Chaddam připustil, že neexistují dvě arabské země, které by spolu nebyly ve válečném konfliktu. Komunistické země reagovaly na vítězství Izraele přerušením diplomatických vztahů s touto zemí. Poté co Francie Izrael opustila, začal Izrael upevňovat spojenectví se Spojenými státy americkými. Spojenectví mezi Izraelem a USA je také jedním z důvodů fanatické nenávisti evropských neomarxistů k Izraeli. USA a Izrael mají u neomarxistů tradičně nejméně obliby.

Stát Izrael bojoval ve všech válkách pouze o své přežití, zatímco muslimští sousedé vedli útočné války s cílem stát Izrael zničit. Ale šestidenní válka neznamenala krok ke stabilizaci - brzy následovaly další konflikty: Opotřebovávací válka, Jomkipurská válka. První krok k částečnému urovnání situace na Blízkém východě znamenala až izraelsko-egyptská mírová smlouva uzavřená mezi Izraelem a Egyptem mezi lety 1978-1979.

Hana Lukešová

Vyšlo na eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.